Aktuality
Češi i Poláci jsou v pasti. Nechceme EU, ani příklon k Rusku. Ale co chceme?
Polsko a Česko dnes zažívá podobné problémy. „Polarizace společnosti není něčím, k čemu by docházelo pouze v Polsku, ale v podstatě v celé Evropě. Středoevropské státy se v tomto kontextu zdánlivě ocitají mezi dvěma mlýnskými koly. Na jedné straně jsou 
zde marné snahy Evropské unie, která místo aby se zabývala závažnými tématy, jen stále produkuje další směrnice, na druhé straně je zde hrozba příklonu k Rusku, se kterým mají obyvatelé těchto států špatnou historickou zkušenost,“ říká bývalý disident a signatář Charty 77 Ivo Mludek v rozhovoru pro deník ECHO24.cz.
Zároveň se vrací v interview do 80. let, kdy český a polský disent vycházel z odlišných pozic. „Polská protikomunistická opozice fungovala v příhraničních oblastech jinak než česká,“ říká Mludek. „Díky předešlému aktivnímu odboji nebyly proti odpůrcům režimu v pohraničí v posledních letech totality uplatňovány tvrdé represe tak jako u nás. České disidenty ve Slezsku navíc silně ovlivňovala progresivní polská kultura,“ vysvětluje opavský publicista.
Pocházíte z Hlučínska, kde se historicky střetávaly vlivy české, německé i polské kultury. Jak tato skutečnost ovlivnila současnou podobu regionu?
Tuž pravda, že fest (smích). Už jen ve zdejším typickém hlučínském, tedy lépe „prajzském“ nářečí se přirozeně míchá čeština, polština a němčina. A pro zbytek republiky naprosto netypické situace tu namíchala i historie. Před asi dvaceti lety jsem pořizoval pro místní noviny rozhovor s paní, která slavila sté narozeniny. Vzpomínala, jak postupně žila v německém Prusku, prvorepublikové demokracii nově vzniklého Československa, pak za druhé světové války v německé nacistické Třetí říši, později opět v Československu, z něhož se zanedlouho stala komunisty ovládaná Československá socialistická republika a po dlouhých letech nakonec v České republice.
K tomu můžu posloužit i příběhem z vlastní rodiny. Můj táta se narodil za druhé světové války v Ratiboři, dnešním polském městě, které bylo tak jako celé Hlučínsko dlouho součástí Pruska a na počátku druhé světové války jej Němci prohlásili za tzv. Altreich. Zdejší muži tedy měli na rozdíl od mužů z Protektorátu Čechy a Morava k Německu brannou povinnost. Narukovat do Wehrmachtu musel i můj děda a krátce nato přišel babičce dopis, že padl kdesi na východní frontě. Po válce odešla babička i s mým malým otcem za svými rodiči do Hlučína, kde se znovu vdala a založila novou rodinu. Děda ovšem ve skutečnosti přežil v zajetí v ruském lágru v Karagandě, domů se dostal až po intervencích Červeného kříže po osmi letech a bydlel pak až do smrti kousek od Berlína. Když jsem se za ním mohl po roce 1989 konečně vydat, bavili jsme se spolu – on Němec jako poleno, který neumí česky, já Čech jako poleno, jehož němčina je prabídná – jazykem, který jsme uměli oba. Polštinou.
Na konci 80. let jste vydával samizdatový časopis Protější chodník o polské literatuře a hnutí Solidarita a překládal básně polských autorů. Jak velký vliv na vás tehdy měla polská kultura?
Určitě zásadní. V pohraničí se masově sledovala polská televize, která i za komunistů vysílala kvalitní západní filmy. Pro mne a mé kolegy ale bylo oknem do světa polské rádio, „wieczory plytowe“ Tomasze Beksinského, Piotra Kosinského či Piotra Kaczkowského byly v neuvěřitelném kontrastu s přiblblým normalizačním popem, který se linul z českého éteru. Pak tady byly polské skupiny Anawa s Markem Grechutou, Siekiera, Aya Rl, ale taky hodně „vzpurné“ kapely, jako například Dezerter. Jednou se nám podařilo dostat se na rockový festival do Jarocina, kde jsme si připadali jako na Západě, takovou míru svobody jsem zažíval v životě poprvé. Když jsme se pak po návratu setkávali s komunistickou protipolskou propagandou, která se snažila zabít dvě mouchy jednou ranou a sympatie k odbojným Polákům překrývat obrazem národa, jehož vinou není v pohraničí k dispozici toaletní papír a hygienické potřeby, protože je vykoupili polští šmelináři, přešli jsme s kolegy Alešem Bartuskem a Jaromírem Piskořem od zuřivého skřípání zubů k rozhodnutí, že se budeme v našem samizdatu Protější chodník Polsku věnovat systematicky. Chtěli jsme ukazovat jiné Polsko tak, jak jsme ho znali my – odbojné, nepokořené, akční. Pravý opak vnitřní emigrace normalizovaného Československa.
Jak probíhala komunikace mezi vámi a polskou stranou?
S polskou stranou jsme se snažili navázat kontakt intenzivně od roku 1987, ale měli jsme ojedinělé a spíše náhodné úspěchy. Vše se změnilo poté, co Jarda Piskoř získal kontakt na básníka a majitele antikvariátu v Polském Těšíně Jerzyho Kronholda, pozdějšího dlouholetého generálního konzula Polské republiky v Ostravě. Přes něj jsme se dostali k dalším aktivistům z Bielsko-Biale a Wroclawi, stali se členy Polsko-československé solidarity a naše aktivity začínaly dostávat promyšlený rámec.
Komunikace samozřejmě nebyla jednoduchá. Poté, co StB sebrala Jaromíru Piskořovi pas, zadrželi i mě na hranicích při legálním pokusu o přechod do Polska a kromě ztráty pasu mi také začalo trestní stíhání ve dvou paragrafech proti republice, z něhož mne dostala až amnestie po listopadu 1989. Do Polska tedy jezdili naši kurýři, například Oldřich Honěk nebo Rosťa Fišer, kteří předávali vzkazy nebo materiály. Batohy s literaturou si zase vyměňovali konspiračně kurýři na zelené hranici. Také jsme do Polska poslali několik lidí „vyučit“ se řemeslu ilegálního rozmnožování samizdatu. Jako jediný z nás vydavatelůProtějšího chodníku mohl do Polska jezdit už jen Aleš Bartusek, kterého jsme drželi pokud možno v pozadí, protože ještě studoval vysokou školu. Ten zůstal živou připomínkou Polsko-československé solidarity dodnes – během svých konspiračních cest se seznámil se svou budoucí manželkou, rovněž členkou skupiny, Elżbietou Leszczyńskou, se kterou už čtvrt století bydlí v Polsku.
Disidentů v Moravskoslezském kraji nebylo mnoho a jejich situace byla ztížená, protože na rozdíl od jejich pražských kolegů nebyly tvrdé represe vůči nim „tolik vidět“. Platila obdobná situace i pro polské disidenty v česko-polském příhraničí?
Fungování tehdejší opozice v Polsku a v Československu bylo dost odlišné. Opozice v Polsku byla početnější a odbojnější. Kolega Aleš Bartusek v jednom dobovém textu napsal, že opozice u nás měla spíše rozměr morální, než politický, a přímé dopady její činnosti byly ve srovnání s masovostí té polské velmi malé. Polští disidenti z pohraničí, se kterými jsme se potkávali, to už měli v posledních letech před změnou režimu trochu volnější, což byl ale výsledek draze zaplacených desetiletí kontinuálního aktivního odporu proti komunismu. Rozdíl z časů konce komunismu nejlépe ilustruje událost, která se stala už po kulatém stolu v Polsku mezi vládou a opozicí. Přátelé Janusz Okrzesik a Andrzej Grajewski jeli spolu s námi do Brna na setkání s Jaroslavem Šabatou a ještě před tím jsme se stavili u Ládi Henka, dnešního editora Událostí a komentářů České televize, který byl tehdy tak jako já pomocný dělník. Andrzej i Janusz už měli červené diplomatické pasy, ale seděli jsme u Ládi v pokoji, totálně zpřeházeném po domovní prohlídce StB, která tam proběhla jen pár hodin před naším příjezdem.
V roce 1990 jste spoluzaložil novinové vydavatelství Region, které vydávalo regionální deníky v Moravskoslezském kraji. Reflektoval obsah jednotlivých deníků vyšší zastoupení obyvatel polského původu v kraji?
My jsme nejprve vycházeli na Opavsku a Krnovsku, kde polská menšina není tak početná, jako například na Těšínsku. Polské problematice jsme se intenzivně věnovali, protože nás zajímala, spíše jsme ale pokračovali v trendu ze samizdatu, tedy ve snaze nabourávat stereotypy o Polácích a narovnávat pohled na naše společné historické zkušenosti, i ty negativní. Přinesli jsme například velký materiál o tom, za jakých okolností probíhala polská účast na okupaci Československa v roce 1968 i o protestech, které ji v Polsku doprovázely včetně do té doby u nás neznámého příběhu Poláka Ryszarda Siwiece, který se tehdy ve Varšavě na protest proti okupaci upálil. Nebo jsme publikovali materiál o tom, že chybělo málo a československá armáda by zase intervenovala v Polsku v roce 1981. O tom se mnoho neví, ale připravenou invazi, jejíž jedno křídlo mělo mimochodem probíhat na linii Opava-Opolí, zastavilo nakonec vyhlášení výjimečného stavu. Manévry, které připravovanou invazi doprovázely, dokonce jeden český voják zaplatil životem.
Také jsme v našich novinách podporovali polsko-český divadelní festival Na hranici v Polském a Českém Těšíně, u jehož zrodu jsme stáli, nebo snahu o zavedení tzv. malého pohraničního styku, tedy možnosti pro lidi z pohraničí překračovat státní hranici jen s občanským průkazem. Když se pak v prosinci 2007 na hranici mezi Polským a Českým Těšínem slavnostně rozřezávala hraniční závora u příležitosti počátku Schengenu, dorazili jsme my staří harcovníci Janusz Okrzesik, Aleš Bartusek a já symbolicky každý se svým synem.
V čem se podle vás nejpodstatněji lišil porevoluční vývoj v Polsku a České republice?
Na toto téma vedeme s kolegy z Polsko-československé solidarity už dlouhá léta debatu. Vývoj v obou zemích se liší v tisíci maličkostech. Jiný byl způsob převzetí moci opozicí i míra pragmatické spolupráce se starými strukturami, jinak jsme přistupovali nebo nepřistupovali k vyrovnávání se s minulostí a lustracím, lišila se privatizace. Vždy se ale nakonec shodneme, že to hlavní, o co nám vždy šlo, máme naštěstí společné, protože jsme členy NATO, Evropské unie a po dlouhých desetiletích také geopoliticky opět součástí euroamerického civilizačního prostoru.
Jak se jako bývalý disident a novinář díváte na současnou politickou situaci v Polsku?
Začal bych tím, že Polsko je ve výborné ekonomické kondici. Jeho politická rozpolcenost, která se stále stupňuje, ale může mít patologické důsledky. V Polsku provádí každá vítězná strana po volbách rozsáhlé změny na úřednických postech, proto si myslím, že je silně negativní reakce z Evropské unie na politiku nyní vládnoucí PiS trochu nespravedlivá. Je pravda, že PiS umí dobře definovat problémy ve společnosti, ale pistolnické způsoby, jimiž se je snaží řešit, jsou cestou do pekel. V problémových okamžicích začínají vyhřezávat latentně přítomné neduhy polské politické scény, jako jsou přepjatý nacionalismus, konspirační teorie, nebo nesmiřitelné protichůdné výklady historie a její překrucování.
Mohlo by podle vás dojít v České republice k podobnému rozdělení společnosti na proevropské liberály a konzervativce tak, jak je to patrné v Polsku již od pádu komunismu?
Polsko je skutečně dost nesmiřitelně rozpolcené, ale společnost se štěpí v celé Evropě, které se v tomto začíná blížit také Amerika. Podívejte se na Německo, Francii, Velkou Británii, Maďarsko nebo Českou republiku poté, co jsme dopustili takovou pitomost, jakou je přímá volba prezidenta v systému parlamentní demokracie. Štěpící linie sice probíhají v každém státě jinde, ale jsou symptomem stejné krize, kterou prochází současná Evropa, vymírající zadlužený kontinent, v němž demokratickou soutěž stran ovládl populistický politický marketing a jehož Unie chrlí jednu absurdní regulaci za druhou, ale není schopna reagovat na reálné problémy rozbouřeného světa. No, a občané střední Evropy se zkušeností komunistické minulosti, kteří nechtějí ani unitární byrokratickou Evropskou unii s jejím stále se prohlubujícím pověstným „deficitem demokracie“, ale zároveň si ani v nejmenším nepřejí jakýkoliv příklon k Rusku, jsou náhle v pasti. Jako by tu nebyla jiná možnost, než tyto dvě špatné.
Vztahy Česka a Polska byly v některých historických obdobích komplikované, dnes jsou obě země členy EU i Visegrádské čtyřky. Co Čechy a Poláky nejvíce spojuje?
Určitě je nejvíce spojuje geopolitická poloha mezi Německem a Ruskem a vše, co to v minulém století pro oba státy znamenalo. Po roce 1989 jsme na chvíli uvěřili tomu, že dějiny skutečně končí a že předáme naši zemi dětem ukotvenu v euroamerickém bezpečnostním prostoru. Bylo to bohužel jen zdání, dějiny kolem nás se opět dávají do pohybu, který nevěstí moc dobrého, Evropu a svět opět začínají obcházet stará strašidla. Doufám tedy, že oba státy také spojuje poučení z toho, že když chtěl jeden z nich využít ve svůj prospěch momentálního oslabení toho druhého, jako například v minulém století na Těšínsku, obrátilo se to nakonec i proti němu samotnému.
Ivo Mludek se narodil v roce 1964 v Opavě. Od maturity až do sametové revoluce pracoval v řadě dělnických pozic, např. jako skladník a kulisák. Podílel se na vydávání samizdatového časopisu Protější chodník, ve kterém se věnoval dění v Polsku. V prosinci 1988 podepsal Chartu 77. Po pádu komunismu vystudoval veřejnou a sociální politiku na Fakultě sociálních věd UK. Spoluzaložil novinové nakladatelství Region, které následně prodal. Několik let byl členem opavského zastupitelstva. V současné době působí jako publicista na volné noze a mediální poradce pro sociální a humanitární organizace.
Autor: Michaela Krýdová, vyšlo v Echo24
Rodina demokratických evropských zemí si stále více uvědomuje, že bude muset další roky žít v realitě nové studené války. Ekonomiky našich zemí se budou muset vyrovnat nejen s klasickými výzvami, ale také s požadavky válečného režimu. Hodnota spolupráce zůstane na našem kontinentu o to výjimečně důležitější.
Jedním z cílů Ekonomického fóra vždy bylo zmírňovat konflikty. Platforma pro dialog, kterou se Fórum v Karpaczi stalo pro zástupce zemí z různých koutů světa, zejména naší části Evropy, se proto stává ještě důležitější. Za více než tři desetiletí se nám podařilo vytvořit jedinečné místo, kde můžete mluvit s respektem k druhému člověku a jeho názorům. Místo, kde se rodí moderní nápady a nekonvenční, inovativní řešení.
Polsko musí mít instituce, jejichž horizont činnosti je delší než období, ve kterém byl u moci konkrétní politický tým. Pouze to vám dává šanci skutečně řešit problémy. Hosty Fóra jsou prezidenti, předsedové vlád, ministři, politici a představitelé samosprávy, prezidenti korporací, lidé z kultury, renomovaní vědci, novináři a zástupci nevládních organizací.
Důkladná analýza trendů prováděná odborníky z Institute of Eastern Studies Foundation umožňuje každoročně připravit obsahový program Ekonomického fóra, který se skládá z více než 350 akcí týkajících se celého spektra témat ze světa evropské politiky. inovativní ekonomiky, občanské společnosti, ochrany životního prostředí a bezpečnosti.
Jednou z klíčových událostí XXXIII. ekonomického fóra bude prezentace zprávy připravené Varšavskou ekonomickou školou a Ekonomickým fórem. Odborníci ze SGH již posedmé představili analýzy nejdůležitějších ekonomických a sociálních problémů v Polsku a střední a východní Evropě.
Otázky spojené s vývojem umělé inteligence budou na fóru AI zvláště diskutovanou oblastí. Fórum AI bude zahrnovat vyhrazenou tematickou trať skládající se z panelů, prezentací, workshopů a speciálních akcí. Budou diskutovány klíčové otázky vlivu umělé inteligence ve společnosti, ale i v sektoru veřejných a komerčních služeb. Budou se diskutovat problémy a výzvy, kterým bude muset trh čelit tváří v tvář zásadním technologickým změnám. Účastníci fóra také zváží, do jaké míry investice do vědeckého výzkumu a moderních technologií umělé inteligence v mnoha oblastech života umožní Evropské unii obnovit konkurenceschopnost ve vztahu ke globálním ekonomikám a nutnosti zajistit bezpečnost evropských zemí.
Polský premiér Donald Tusk na tiskové konferenci tvrdil, že v současnosti čelí obvinění 62 lidí z minulé vládní garnitury. Podle něj se řízení ohledně podezřelých veřejných výdajů týká 100 miliard zlotých (což je přibližně 20 % polského státního rozpočtu a v přepočtu asi 600 miliard korun). Tusk tvrdí, že předseda PiS Jarosław Kaczyński si myslel, že vytvořil „uzavřený systém“. Myslel si, že příští volby vyhraje a nikdo nebude mít přístup k informacím, ze kterých si dnes Tuskova vláda pomalu vytváří obrázek o těchto zneužitích.
V Polsku už málokdo věří, že Tusk splní své předvolební sliby. Před pár dny se objevil průzkum, který to potvrzuje. A co se stalo? Donald Tusk se samozřejmě naštval a musel předvést show. Vyzval tři ministry, aby před kamerami podepsali dohodu o stíhání členů PiS, a ti poslušně ono divadlo předvedli. Andrzej Domański (finance), Tomasz Siemoniak (vnitro) a Adam Bodnar (spravedlnost) podepsali teatrálně dohodu týkající se „koordinace činností jimi podřízených služeb zaměřených na odhalování, zajišťování a vymáhání majetku dlužného státní pokladně“.
Ne všichni divadlu tleskají
Polský ministr financí Andrzej Domański posléze svého šéfa poněkud poopravil a na dotaz Polsat News vysvětlil, že 100 miliard PLN (mezinárodní zkratka pro polské zloté) je částka, na kterou se vztahuje studie o oné „tvorbě obrázku“. 5 miliard PLN je částka u případů, kde již byly zjištěny nesrovnalosti a přes 3 miliardy PLN je částka, kde bylo podáno oznámení státnímu zastupitelství ohledně vypořádání s „uzavřeným systémem“. Kontroly dále probíhají u 90 subjektů, dodal ministr.
„Myslím, že je to cynické chování Donalda Tuska, který oslovuje své voliče, bublinu šílenců, kteří mu všechno uvěří a nebudou se ptát na podrobnosti,“ řekl Rafał Ziemkiewicz, redaktor týdeníku Do Rzeczy a ironicky dodal: „Když se nynějšímu vedení státního hřebčince podařilo prodat na aukci 10 plemenných koní za 600 000 euro, bylo to provládními médii oslavované jako velký úspěch. Za vlády PiS se 14 koní prodalo za 2,5 milionu euro, což bylo stejnou mediální partou komentováno jako konec polského chovu koní. Ve vidění kontrolorů činnosti PiS ale určitě šlo při prodeji koní o praní peněz či jinou nelegální činnost.“
Tuskova čísla jsou ale ujetá i jinde, pokračoval Ziemkiewicz. „Ve vládní aféře PiS kolem vydávání víz Tusk tvrdil, že za vlády dnešní opozice se nelegálně prodalo 600 000 víz do Polska. Byla na to dokonce vytvořena parlamentní vyšetřovací komise, která přišla ale pouze na to, že 220 víz do Polska bylo prostřednictvím úplatků uspíšeno, tedy že víza byla vydána přednostně. Ptá se dnes někdo Tuska, kam se podělo oněch 599 780 uplacených víz? Nikdo se už neptá. Téma zmizelo.“
Olympijské hry ve Varšavě
Polské vládní koalici klesá podpora, a proto pro zaplnění mediálního okurkového času nastolil polský premiér další vděčné téma a ohlásil, že Polsko bude žádat o pořádání olympijských her v roce 2040 nebo 2044. „S ministrem (sportu a cestovního ruchu) Nitrasem vedeme řadu měsíců jednání, aby se tento sen stal skutečností.“ dodal Tusk a pokračoval: „Život ukáže, zda je to reálný cíl. Budeme to brát vážně. Skutečná perspektiva s přihlédnutím k prvotním rozhodnutím, závazkům a deklaracím Mezinárodního olympijského výboru je taková, že můžeme mluvit o roce 2040 nebo 2044,“ uzavřel polský premiér.
O možném pořádání her v Polsku v roce 2044 napsal Polský institut sportovní diplomacie (PIDS) studii. Její autoři připomněli, že prezident Andrzej Duda před léty zmínil pořádání olympijských her v Polsku v roce 2036. Dnes vládnoucí politici na něm nenechali nit suchou a obvinili jej z nereálného populismu. „Reálnější vyhlídka pro Polsko je rok 2044. Existuje mnoho indicií, že toto je potenciálně velmi dobrá doba pro olympijské hry v Polsku. Nejpravděpodobnějším hostitelským městem by byla Varšava. MOV má velmi rád symboly výročí a rok 2044 je stoleté výročí Varšavského povstání Oslava tohoto jubilea 1. srpna 2044 (v tradičním období her) by byla potenciálně velmi silnou a emocionálně poutavou událostí,“ dočteme se ve studii PIDS.
Pozornost v okurkové sezóně
Varšavská náměstkyně primátora Renata Kaznowska před rokem v rozhovoru pro Gazetu Wyborcza řekla, že pořádání her „je monstrózní náklad“ a „přepočteno na polské zloté se jedná pravděpodobně o částku převyšující 100 miliard zlotých“. Loni měl o tak velké akci pochybnosti i Andrzej Domański, tehdejší ekonomický poradce Donalda Tuska: „Myslím, že se jedná o velký projekt, který vyžaduje prověření jeho ekonomické životaschopnosti. Praxe ukazuje, že mnoho zemí a měst, které olympiádu pořádaly, z ní nemělo žádný ekonomický zisk,“ uvedl stávající polský ministr financí v rozhovoru pro Rádio Zet. „Tusk se ztrácí ve svých vyprávěních. Nejprve dlouhé měsíce tvrdí, jak špatný je rozpočet, a pak nakonec oznámí ochotu zorganizovat olympijské hry v Polsku.“ napsala bývalá premiérka Beata Szydłová.
Tuskovi se ale povedlo krátkodobě ovládnout polskou mediální okurkovou scénu a o jeho „olympijském snu“ se debatuje dnes v Polsku v systému – aby řeč nestála. Většinou negativně a zavání to Fialovou „nuttelou“. Jeho styl politiky ale takový je. Není podstatné, co a jak říká, hlavně že je vidět.
Jaromír Piskoř
(psáno pro denik.to)
V Polsku padlo rozhodnutí, že důl Turów zastaví k roku 2026 těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby. Možná to potěší ekology napříč hranicemi i zahraniční těžaře, ale rozhodně ne tisíce polských zaměstnanců, a to nejen v tomto regionu.
Drazí Češi, prosíme vás o pomoc. Chceme dosáhnout ničeho.
V Polsku je stále více společností, které oznamují propouštění zaměstnanců, a to včetně velkých státních podniků. Poslední statistické údaje z období od ledna do května 2024 ukazují mnohem horší čísla než za období covidové pandemie. Týkají se zhruba 175 podniků, které plánují propustit více než 16 tisíc zaměstnanců.
Situace je však ještě horší, než naznačují statistiky – v červenci vedle jiných společností oznámily významné snižování personálních stavů státní PKP Cargo a Polská pošta, v řádu tisícovek zaměstnanců. Současná vládní garnitura nemá po devíti měsících vládnutí jiné řešení, než vinu za kritický stav těchto dvou polských státních firem házet na bývalé vedení dosazené ministry za dnes opoziční PiS.
Míra nezaměstnanosti v Polsku je zatím nízká, ale v červenci poprvé po dlouhé době překročila hranici pěti procent. K tomu se přidává i nemálo zahraničních společností, které se rozhodly přesunout výrobu z Polska do jiných zemí. Oznámila to například společnost Levi Strauss – ta po více než třiceti letech zavírá svůj závod v Płocku a propouští všechny zaměstnance, tedy přes osm set lidí. Nebo francouzský výrobce automobilových pneumatik Michelin – ten ukončuje výrobu pneumatik pro nákladní automobily v Olsztynu, která zde fungovala také již od 90. let, a nyní přesouvá svou výrobu do Rumunska.
Stejný krok oznámila společnost ABB: končí s výrobou nízkonapěťových motorů v Aleksandrów Łódzki a propouští čtyři stovky zaměstnanců, a k tomu i dalších šest set z výrobního závodu v Kladsku. Volvo Buses ve Wroclawi propouští přes čtyři stovky zaměstnanců a Lear Corporation v Pikutkowo u Włocławku jich plánuje propustit bezmála tisícovku.
Značná část těchto firem likviduje výrobu v Polsku a přesouvá ji do jiných zemí – jak v Evropské unii (Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko), tak v severní Africe (Maroko, Tunisko) a v Asii (Indie a Čína).
Zdražující energie spouštějí kolotoč propouštění
Jedním z důvodů propouštění anebo rozhodnutí o přesunu výroby z Polska je očekávané zvýšení cen elektřiny, plynu a dálkového vytápění od letošního roku a ledna 2025, jakož i v následujících letech. Experti zabývající se energetikou navíc obdrželi informace o odkladu uvedení prvního bloku jaderné elektrárny Lubiatowo-Kopalino do provozu až o 6 let, na rok 2040. Polsko energetickou soustavu čeká během příštích několika let uzavření dalších uhelných elektráren, a to tedy nebude doprovázeno spuštěním nového stabilního zdroje energie v podobě jaderné energie. Podnikatelé se v této situaci obávají nejen neustálého zdražování energií, ale i případného nedostatku energie v situaci, kdy Polsko nebude mít stabilní energetický mix.
První jaderná elektrárna v Polsku nabírá zpoždění. Česko by mohlo ukázat cestu přes nejtěžší překážku
Polský správní soud ve Varšavě v březnu zrušil platnost posouzení vlivu těžby v dole Turów na životní prostředí, které by umožnilo prodloužení prací v dole poblíž hranic s Českem až do roku 2044. Rozhodnutí sice podle soudu není důvodem k okamžitému zastavení těžby, ale polská prokuratura nepodala kasační stížnost proti rozsudku polského správního soudu, která by umožnila vlastníkovi dolu, společnosti PGE, domáhat se pro ně kladného rozsudku. Polští novináři navíc zveřejnili, že nepodání této kasační stížnosti není náhoda, protože generální prokurátor a ministr spravedlnosti Adam Bodnar uvedl do spisu, že „neexistují důvody pro podání kasační stížnosti“.
Sám ministr Bodnar tak rozhodl, že od roku 2026 zastaví důl Turów těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby.
Připomeňme, že ukončení těžby hnědého uhlí pro elektrárnu Turów nařídil Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v souvislosti se stížnostmi českých samospráv verdiktem španělské soudkyně Rosario Silva de Lapureta v květnu 2021. Vláda premiéra Morawieckého však tomuto rozhodnutí nevyhověla, proto na žádost Evropské komise uložil SDEU v září 2021 Polsku denní pokutu ve výši 500 tisíc eur.
Tento trest byl účtován téměř půl roku, až do února 2022, než byl tento případ z důvodu uzavření dohody Polska s Českou republikou o odstranění příčin sporu o důl Turów vymazán z rejstříku tribunálu. Celkem si Polsko nechalo z přiznaných evropských fondů odečíst asi 70 milionů eur na pokutách a 45 milionů eur zaplatilo jako odškodnění České republice – ale jak důl, tak elektrárna nadále fungovaly. Už tehdy zástupci tehdejší opozice a dnes vládnoucí koalice, jako místopředseda Občanské platformy (PO) Rafał Trzaskowski nebo lídr Hnutí Polsko 2050 Szymon Hołownia, přímo řekli, že by se polská vláda měla tomuto rozhodnutí podřídit.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, ale i těžaře. Je těžké si představit, že by o takové věci rozhodoval sám ministr Bodnar. Musel získat politický souhlas vládnoucí koalice. Stále jsou totiž platné argumenty Morawieckého vlády, že důl i elektrárna jsou – kromě zabezpečování cca 7 % polského energetického mixu – klíčovými podniky, spolu se svými dceřinými společnostmi zaměstnávají cca pět tisíc lidí. Navíc s činností dolu a elektrárny nepřímo souvisí dalších několik desítek tisíc pracovních míst v regionu. Zelená politika ale opět zvítězila.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, kteří žalobu u správního soudu podali, ale také německé a české hnědouhelné těžaře, kteří do polské elektrárny budou možná vozit své hnědé uhlí. ČEZ bude také spokojen – škrtnutím 7 % elektřiny znamená totiž pro Polsko zcela neplánované a nečekané skokové zvýšení závislosti na dovozu elektřiny už od roku 2027.
Jaromír Piskoř
(psáno pro info.cz)
Polské ekonomické forum – platforma pro dialog
Divadlo Tuskovy vlády o 100 miliardách zlotých
Hnědé uhlí končí, problémy začínají: Co čeká Polsko po uzavření dolu Turów?
Čas pro nové vůdce
Ministr spravedlnosti je stále šéfprokurátor
- Polské ekonomické forum – platforma pro dialog 30.8.2024Rodina demokratických evropských zemí si stále více uvědomuje, že bude muset další roky žít v realitě nové studené války. Ekonomiky našich zemí se budou muset vyrovnat nejen s klasickými výzvami, ale také s požadavky válečného režimu. Hodnota spolupráce zůstane na našem kontinentu o to výjimečně důležitější. Jedním z cílů Ekonomického fóra vždy bylo zmírňovat konflikty. […]Jaromír Piskoř
- Divadlo Tuskovy vlády o 100 miliardách zlotých 28.8.2024Polský premiér Donald Tusk na tiskové konferenci tvrdil, že v současnosti čelí obvinění 62 lidí z minulé vládní garnitury. Podle něj se řízení ohledně podezřelých veřejných výdajů týká 100 miliard zlotých (což je přibližně 20 % polského státního rozpočtu a v přepočtu asi 600 miliard korun). Tusk tvrdí, že předseda PiS Jarosław Kaczyński si myslel, […]Jaromír Piskoř
- Hnědé uhlí končí, problémy začínají: Co čeká Polsko po uzavření dolu Turów? 28.8.2024V Polsku padlo rozhodnutí, že důl Turów zastaví k roku 2026 těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby. Možná to potěší ekology napříč hranicemi i zahraniční těžaře, ale rozhodně ne tisíce polských zaměstnanců, a to nejen v tomto regionu. Drazí […]Jaromír Piskoř
