Aktuality
DŮKAZY PRO … – Hanna Krallová
Kdo hledá důkazy „pro“, je si dobře vědom dlouhé řady důkazů „proti“. Kdo hledá poctivě a trpělivě, jako to činí ve svých reportážních prózách Hanna Krallová, ten mění pravděpodobnost na jistotu. Nejpádnějším z řady důkazů proti existenci Velkého Scenáristy, jak autorka nazývá Toho, který jest, je holocaust, šoa. Tragické barbarství a zločiny světa, v němž Bůh zemřel – to je stěžejní téma próz Hanny Krallové.
Aby mohla tuto bolestně živou zkušenost předat, hledá průvodce, převozníky, kteří by ji převedli do nitra jimi popisovaného světa záhuby.
Hledání formy
Dodnes nedokážu zapomenout na dva příslovečné příklady, kdy mně samotné takoví převozníci zoufale chyběli. Poprvé se to stalo, když jsem se ještě jako dítě zúčastnila školního výletu (sic!) do Osvětimi. Ve vzpomínkách mi zůstaly jen ty neuvěřitelné haldy nikomu nepotřebných brýlí a pocit plný úzkosti a děsu, co člověk dokáže způsobit člověku. Nechápala jsem. Podruhé jsem cítila podobné zoufalství, když jsem se už jako dospělá vydala do Izraele a navštívila také památník holocaustu Yad Vashem. Věděla jsem, že mě nečeká žádná „pěkná výstava“, však také pro to lidé do památníku nechodí. Procházela jsem jednotlivé části s pohnutím, vytřeštěně zírala na dokumentární fotografie, na nekonečné seznamy zavražděných a zhlédla také, jak to tvůrci expozice zamýšleli, film o šoa. A to byl okamžik, kdy moje psychika odmítla další vjemy vstřebávat. Jediné, co moje mysl vysílala, bylo slovo propaganda, antipropaganda. V hlavě mi v šíleném víru poletovala slova oběť, kat; kdo je kým; na jedné straně nacista, na druhé představený židovské obce v ghettu, který vydal staré lidi a děti, aby zachránil nezachranitelné; transport za transportem… postrádala jsem vzpouru Židů… Hereze! Vyčítala jsem si, jak mohu cítit něco tak nevhodného, ve stínu toho všeho, co mě obklopovalo. Proč jsem odmítala přijmout patos, který z některých filmů o holocaustu vyvěral? Patrně proto, že je pro člověka neúnosný, stejně jako celý holocaust. Je ve své hrůze neuchopitelný, neobsáhnutelný.
Přesto si ale lidé uvědomují, že se s tímto fenoménem potřebují, musí nějak vyrovnat, umístit jej někam dpaměti, nějak uchopit, protože pochopit nelze. To „nějak“ ale nezbytně vyžaduje adekvátní podobu, formu, třeba takovou, jakou svým příběhům dává Hanna Krallová.Miliony mrtvých se stávají pouhým číslem, které člověk nedokáže pojmout, zatímco jeden konkrétní zmařený život dává tragédii rozměr. Jeden konkrétní lidský osud dokáže člověk spoluprožívat, projevit svoji empatii. A únosnost tragédie, vyprávěné pamětníkem události, spočívá právě v tom, že účastník dokáže vypovědět jen to, co je únosné pro něho samého. I nejsmutnější a nejtragičtější prožitky jsou předatelné, pokud je účastník události proseje přes své individuální síto únosnosti.
Nestrannost jako forma
Číst vyprávění přeživších, které autorka zachycuje formou reportáže, usazené pevně do literárního žánru, je cestou, jak pochopit. Je také jedním z mála způsobů, jak unést všechny ty hrůzy, které se udály. Důkazem toho, že lidé chtějí pochopit, je nebývalá čtenost (člověk se zdráhá říci oblíbenost) reportážních povídek Hanny Krallové, jejíž díla jsou záhy po vydání v Polsku překládána do mnoha světových jazyků. Hodnota knih Hanny Krallové spočívá také v tom, že autentických vzpomínek je stále méně a blíží se doba, kdy už žádné nezůstanou. Pak alespoň zbudou díla, z nichž je možno čerpat důkazy „pro“ – třeba i pro Boží existenci, neboť to je neuralgický bod, základní otázka, kterou si pokládají nejen přeživší. Je-li Velký Scenárista, jak mohl dopustit něco tak nelidského, hrůzného a smysluzbaveného? Ovšem, pokud není a vše je dovoleno, co má potom smysl? Pokud však hledání důkazů má být poctivé, je třeba se vyhnout lákavé adoraci hrdinských činů a neopomíjet lidská selhání, která v extrémních podmínkách mohou mít za důsledek chování jinak nepřípustné. Jak pochopit nebo i odpustit? Jak například hodnotit rozhodnutí nejvyššího židovského představitele lodžského ghetta Rumkowského, který po svých lidech požadoval, aby vydali na smrt 20 tisíc dětí a starých lidí jako oběť pro záchranu zbývajících 100 tisíc Židů v ghettu? Kdo z nás by byl schopen učinit takové rozhodnutí a jak je hodnotit z pozice dnešního člověka, který ví, že z oněch sta tisíc „zachráněných“ přežila jen hrstka? Gustaw Herling-Grudziński, autor vzpomínek z pobytu v sovětských válečných vězeních a lágrech „Jiný svět“, tvrdí, že nelze hodnotit chování jedince v extrémních podmínkách prizmatem normality. Podle něho nemáme správnou optiku ani nástroje, abychom vůbec určili, co bylo hrdinství, a co podlost. Extrémní podmínky si vynucují extrémní chování a současně i jiný, nový řád, kterému nelze rozumět z pozice normálního světa. Jak ale porozumět „extrémním podmínkám“ a „řádu“ koncentračních táborů? Jak pochopit „extrémní chování“ lidí v těchto nelidských podmínkách? Nabízenou metodou je nestranný popis, objektivní zachycení událostí nebo literární reportáž, která každému z nás dává prostor individuálně přistupovat k jednotlivým událostem, popisovaným v konkrétních příbězích. Která nám, čtenářům, dává prostor hledat každý sám za sebe vlastní důkazy „pro“. Právě metoda autenticity, tedy co nejpřesnějšího popisu událostí, to je podstata reportážního stylu Hanny Krallové. Snaha co nejprecizněji a bez emocí, bez osobní účasti, předat zpovědi jednotlivých, nyní už i literárních hrdinů je doplněna snahou zasadit příběh do reálných podmínek v čase. K tomu slouží hledání v archivech, ověřování výpovědí u dalších zdrojů, řeklo by se běžná novinářská, reportérská práce. Je to trpělivé pátrání ve složitém labyrintu lidských osudů, které se najednou rozplétají a vydávají svědectví. O člověku, o době vykloubené z řádu věcí, o mezích lidského chování… Když se Židé, kteří přežili, ptají při svých zpovědích Hanny Krallové, jaký smysl má další život po holocaustu, spisovatelka odmítá odpovědět. Zvolila si svůj způsob: snažit se nekomentovat lidské příběhy, nehodnotit jednotlivá počínání člověka, ale ukázat lidský osud jako tajemství. Našla pro to svoji vlastní formu, neboť jak tvrdí: „Tragédie bez formy jsou něčím nestydatým, neslušným. Forma poskytuje odstup, který je nezbytný pro sdělení. Bez formy bych se ocitla v jámě mezi všemi těmi zavražděnými těly.“ (Maria Janion: Żyjąc tracimy życie. Rzeczpospolita, 8. 12. 2001.)
Reportáž à la Hanna Krallová
Základem reportážního postupu Hanny Krallové je rozdělení světa na nejmenší reálie, na drobounké částečky, na veledůležité podrobnosti, všechny ty detailně popisované květy na svetrech, vousy, umělé květiny, stříbrná liška od Apfelbauma, zelený samet na křesle babičky Míny – všechno je nesmírně důležité. Později autorka odděluje a odhazuje nepotřebné, a tím dochází k efektu zahuštění. Její analýza a syntéza spočívá v tom, že rozseká celistvou mozaiku předávaného světa na částečky, které později skládá do jiné mozaiky. Věří totiž, že svět se dá uchopit pouze prostřednictvím důležitých jednotlivostí. K tomu je ovšem třeba být vybaven dobrým sluchem a neutuchající zvědavostí. Když Hanna Krallová rozmlouvá s lidmi, zdá se být netečná, nepláče, je chladná, jen někdy se usměje. Během rozhovorů myslí na jediné: zda z toho bude dobrá reportáž, zda má již všechen materiál, na co by se ještě měla zeptat… v momentě, kdy začíná psát, kdy začíná přetvářet skutečný život, teprve tehdy ji porazí síla prožitku, většinou neskonalý smutek.
Důkazy pro…
„Příběhy, které vyprávím, se skutečně staly. Stvořil je Velký Scenárista, a jsou důkazem PRO Boží existenci. Ale – je-li Bůh, je i Ďábel. Mají tedy všechny osudy jednoho autora?“ – tento citát z povídky „Výčitka“ je kvintesencí knihy „Důkazy pro…“. Autorka neodpovídá na otázku, kterou sama pokládá. Pouze nabízí další a další životní příběhy svých hrdinů a zbytek přenechává čtenáři. Tak jako uvedený osobní vstup v knize je určitým porušením nestrannosti sdělení, její metody „nehodnocení“, dopouští se autorka občas i ne zcela objektivního přístupu. Vezmeme-li v úvahu téma reportáží, jen stěží můžeme očekávat, že autorčina snaha o objektivní postoj a snaha být důsledná v neprojevování vlastních emocí bude vždy úspěšná. U takového tématu to jednoduše nelze. Patrné je to například v již zmíněné povídce u Lejbka Katze, který přísahal pomstu vrahům své ženy a dcer. Měl ji provést lopatou, ale plán mu překazil místní bandita Juzek, který Lejbkovi touž lopatou uťal hlavu. v tomto vyprávění se autorka neubránila promítnout vlastní soucit a lítost. Hanna Krallová popisuje v „Důkazech pro…“ nejrůznější lidské osudy. Dotýká se však nejen problémů majících kořeny ve válečném období, například AIDS. Vždy je ale všudypřítomné židovské téma, byť jako omyl – jako je tomu u poslední povídky „Rozhodnutí“. Poslední slova knihy patří homosexuálovi, který si vybral jako řešení své situace eutanazii. Pochován je obřadně jako Žid, v průhledné rakvi, ale nakonec se ukazuje, že to byl omyl. Nikdo nerozumí, proč celý život předstíral své židovství, ani jeho matka, ani jeho partner. Autorka zde mimořádně vstupuje na scénu, když na samém začátku podotýká, že je jí tento hrdina nesympatický, avšak když vyjde najevo, že je smrtelně nemocný, nachází pro pseudo-Žida porozumění a svého druhu obdiv. Velice zvláštní je však již první povídka „Dybuk“, která vypráví o americkém Židovi, jenž v sobě nosí duši svého bratra Abrama, „ztraceného někde v ghettu“. Pokouší se bratra nejrůznějšími technik mi zbavit, ale když se nakonec Abramova duše chce „odebrat do světla“, požádá ho, aby se zase vrátil. Toto podivné, mystické klima provází pak čtenáře celou knihou, která se chvílemi čte jako poezie.
Pavla Foglová
Biografická črta
Hanna Krallová se narodila 20. května 1935 ve Varšavě.
Absolvovala žurnalistiku na Varšavské univerzitě (1955)
a poté pracovala jako redaktorka a reportérka v denících
Życie Warszawy (1955-66), Polityka (1966-1982, z toho
1966-69 byla korespondentkou v Moskvě). V letech
1982-87 působila ve funkci zástupkyně ředitele Filmové
společnosti TOR. Od vzniku nezávislého deníku Gazeta
Wyborcza pracovala jako reportérka a vyučila celou novou
reportérskou generaci.
Za svůj literární debut autorka považuje soubor reportáží
„Na východ od Arbatu“ (1972) z let svého působení
v Moskvě, avšak před tím jí knižně vyšly povídky: Jsem
ambiciózní (1965) a Jeden den v Klidné (1967). Následovaly
knihy reportáží: Sibiř. Země velkých možností (1974);
Dospělost pro všechny (1977); Štěstí Mariany Glazové
(1976 – sazba byla rozmetána); nejslavnější reportáž, která
byla přeložena do více jak 20 jazyků: Stihnout to před
Pánem Bohem (1977, česky 1999); knihy reportáží: Šest
odstínů bílé (1978); Senná rýma (1981 – náklad byl zničen);
televizní scénář: Pohled z okna v prvním patře (1981);
reportáže: Vztahy (1981); romány: Podnájemnice (1982
– zkonfiskováno, 1985 v Paříži, 1989 ve Varšavě); Okna
(1987 v Londýně, Varšava 1990 ); knihy reportáží: Potíže se
vstáváním (1988/90) a Poklidné nedělní odpoledne (2004);
román Hypnóza (1989); knihy povídek Tanec na cizí veselce
(1993, česky 1997); Důkazy pro… (1995); Tam už žádná
řeka není (1998); Tak ty jsi Daniel (2001); Výjimečně dlouhá
linie (2004); Srdcový král zase neuspěl (2006); Lítost (2007)
a Růžová pštrosí péra (2009).
Za svoji literární tvorbu dostává Hanna Krallová ocenění
za oceněním, ať už to jsou literární ceny na světových
knižních veletrzích – například nejvyšší ocenění Mezinárodního
knižního veletrhu v Lipsku Cena evropského
porozumění (2000), nebo jiné – například Řád Ecce Homo,
který získala Hanna Krallová v roce 2001 po boku Dalajlámy
Tenzina Giaca, prestižní Cenu K. Pruszyńského
Polského Pen Clubu (1990), německou Literární cenu J.
Schockenové za celoživotní dílo (1993), Kulturní cenu
Solidarity (1995), cenu Nadace pařížské Kultury (1998),
Literární cenu Samuela Lindy měst Toruně a Göttingenu
(po boku Marcela Reicha-Ranického) či jednu
z nejprestižnějších ocenění, jakou kdo může v Polsku
získat – Velkou cenu Nadace kultury (1999). Za román
Výjimečně dlouhá linie byla Hanně Krallové předána
prestižní literární cena Nike 2005. Patří také do první desítky
největších polských novinářů vedle takových osobností,
jakými jsou nebo byli Ryszard Kapuściński, Jerzy
Turowicz či Jerzy Giedroyc.
Aktuality
Polské ekonomické forum – platforma pro dialog
Rodina demokratických evropských zemí si stále více uvědomuje, že bude muset další roky žít v realitě nové studené války. Ekonomiky našich zemí se budou muset vyrovnat nejen s klasickými výzvami, ale také s požadavky válečného režimu. Hodnota spolupráce zůstane na našem kontinentu o to výjimečně důležitější.
Jedním z cílů Ekonomického fóra vždy bylo zmírňovat konflikty. Platforma pro dialog, kterou se Fórum v Karpaczi stalo pro zástupce zemí z různých koutů světa, zejména naší části Evropy, se proto stává ještě důležitější. Za více než tři desetiletí se nám podařilo vytvořit jedinečné místo, kde můžete mluvit s respektem k druhému člověku a jeho názorům. Místo, kde se rodí moderní nápady a nekonvenční, inovativní řešení.
Polsko musí mít instituce, jejichž horizont činnosti je delší než období, ve kterém byl u moci konkrétní politický tým. Pouze to vám dává šanci skutečně řešit problémy. Hosty Fóra jsou prezidenti, předsedové vlád, ministři, politici a představitelé samosprávy, prezidenti korporací, lidé z kultury, renomovaní vědci, novináři a zástupci nevládních organizací.
Důkladná analýza trendů prováděná odborníky z Institute of Eastern Studies Foundation umožňuje každoročně připravit obsahový program Ekonomického fóra, který se skládá z více než 350 akcí týkajících se celého spektra témat ze světa evropské politiky. inovativní ekonomiky, občanské společnosti, ochrany životního prostředí a bezpečnosti.
Jednou z klíčových událostí XXXIII. ekonomického fóra bude prezentace zprávy připravené Varšavskou ekonomickou školou a Ekonomickým fórem. Odborníci ze SGH již posedmé představili analýzy nejdůležitějších ekonomických a sociálních problémů v Polsku a střední a východní Evropě.
Otázky spojené s vývojem umělé inteligence budou na fóru AI zvláště diskutovanou oblastí. Fórum AI bude zahrnovat vyhrazenou tematickou trať skládající se z panelů, prezentací, workshopů a speciálních akcí. Budou diskutovány klíčové otázky vlivu umělé inteligence ve společnosti, ale i v sektoru veřejných a komerčních služeb. Budou se diskutovat problémy a výzvy, kterým bude muset trh čelit tváří v tvář zásadním technologickým změnám. Účastníci fóra také zváží, do jaké míry investice do vědeckého výzkumu a moderních technologií umělé inteligence v mnoha oblastech života umožní Evropské unii obnovit konkurenceschopnost ve vztahu ke globálním ekonomikám a nutnosti zajistit bezpečnost evropských zemí.
Aktuality
Divadlo Tuskovy vlády o 100 miliardách zlotých
Polský premiér Donald Tusk na tiskové konferenci tvrdil, že v současnosti čelí obvinění 62 lidí z minulé vládní garnitury. Podle něj se řízení ohledně podezřelých veřejných výdajů týká 100 miliard zlotých (což je přibližně 20 % polského státního rozpočtu a v přepočtu asi 600 miliard korun). Tusk tvrdí, že předseda PiS Jarosław Kaczyński si myslel, že vytvořil „uzavřený systém“. Myslel si, že příští volby vyhraje a nikdo nebude mít přístup k informacím, ze kterých si dnes Tuskova vláda pomalu vytváří obrázek o těchto zneužitích.
V Polsku už málokdo věří, že Tusk splní své předvolební sliby. Před pár dny se objevil průzkum, který to potvrzuje. A co se stalo? Donald Tusk se samozřejmě naštval a musel předvést show. Vyzval tři ministry, aby před kamerami podepsali dohodu o stíhání členů PiS, a ti poslušně ono divadlo předvedli. Andrzej Domański (finance), Tomasz Siemoniak (vnitro) a Adam Bodnar (spravedlnost) podepsali teatrálně dohodu týkající se „koordinace činností jimi podřízených služeb zaměřených na odhalování, zajišťování a vymáhání majetku dlužného státní pokladně“.
Ne všichni divadlu tleskají
Polský ministr financí Andrzej Domański posléze svého šéfa poněkud poopravil a na dotaz Polsat News vysvětlil, že 100 miliard PLN (mezinárodní zkratka pro polské zloté) je částka, na kterou se vztahuje studie o oné „tvorbě obrázku“. 5 miliard PLN je částka u případů, kde již byly zjištěny nesrovnalosti a přes 3 miliardy PLN je částka, kde bylo podáno oznámení státnímu zastupitelství ohledně vypořádání s „uzavřeným systémem“. Kontroly dále probíhají u 90 subjektů, dodal ministr.
„Myslím, že je to cynické chování Donalda Tuska, který oslovuje své voliče, bublinu šílenců, kteří mu všechno uvěří a nebudou se ptát na podrobnosti,“ řekl Rafał Ziemkiewicz, redaktor týdeníku Do Rzeczy a ironicky dodal: „Když se nynějšímu vedení státního hřebčince podařilo prodat na aukci 10 plemenných koní za 600 000 euro, bylo to provládními médii oslavované jako velký úspěch. Za vlády PiS se 14 koní prodalo za 2,5 milionu euro, což bylo stejnou mediální partou komentováno jako konec polského chovu koní. Ve vidění kontrolorů činnosti PiS ale určitě šlo při prodeji koní o praní peněz či jinou nelegální činnost.“
Tuskova čísla jsou ale ujetá i jinde, pokračoval Ziemkiewicz. „Ve vládní aféře PiS kolem vydávání víz Tusk tvrdil, že za vlády dnešní opozice se nelegálně prodalo 600 000 víz do Polska. Byla na to dokonce vytvořena parlamentní vyšetřovací komise, která přišla ale pouze na to, že 220 víz do Polska bylo prostřednictvím úplatků uspíšeno, tedy že víza byla vydána přednostně. Ptá se dnes někdo Tuska, kam se podělo oněch 599 780 uplacených víz? Nikdo se už neptá. Téma zmizelo.“
Olympijské hry ve Varšavě
Polské vládní koalici klesá podpora, a proto pro zaplnění mediálního okurkového času nastolil polský premiér další vděčné téma a ohlásil, že Polsko bude žádat o pořádání olympijských her v roce 2040 nebo 2044. „S ministrem (sportu a cestovního ruchu) Nitrasem vedeme řadu měsíců jednání, aby se tento sen stal skutečností.“ dodal Tusk a pokračoval: „Život ukáže, zda je to reálný cíl. Budeme to brát vážně. Skutečná perspektiva s přihlédnutím k prvotním rozhodnutím, závazkům a deklaracím Mezinárodního olympijského výboru je taková, že můžeme mluvit o roce 2040 nebo 2044,“ uzavřel polský premiér.
O možném pořádání her v Polsku v roce 2044 napsal Polský institut sportovní diplomacie (PIDS) studii. Její autoři připomněli, že prezident Andrzej Duda před léty zmínil pořádání olympijských her v Polsku v roce 2036. Dnes vládnoucí politici na něm nenechali nit suchou a obvinili jej z nereálného populismu. „Reálnější vyhlídka pro Polsko je rok 2044. Existuje mnoho indicií, že toto je potenciálně velmi dobrá doba pro olympijské hry v Polsku. Nejpravděpodobnějším hostitelským městem by byla Varšava. MOV má velmi rád symboly výročí a rok 2044 je stoleté výročí Varšavského povstání Oslava tohoto jubilea 1. srpna 2044 (v tradičním období her) by byla potenciálně velmi silnou a emocionálně poutavou událostí,“ dočteme se ve studii PIDS.
Pozornost v okurkové sezóně
Varšavská náměstkyně primátora Renata Kaznowska před rokem v rozhovoru pro Gazetu Wyborcza řekla, že pořádání her „je monstrózní náklad“ a „přepočteno na polské zloté se jedná pravděpodobně o částku převyšující 100 miliard zlotých“. Loni měl o tak velké akci pochybnosti i Andrzej Domański, tehdejší ekonomický poradce Donalda Tuska: „Myslím, že se jedná o velký projekt, který vyžaduje prověření jeho ekonomické životaschopnosti. Praxe ukazuje, že mnoho zemí a měst, které olympiádu pořádaly, z ní nemělo žádný ekonomický zisk,“ uvedl stávající polský ministr financí v rozhovoru pro Rádio Zet. „Tusk se ztrácí ve svých vyprávěních. Nejprve dlouhé měsíce tvrdí, jak špatný je rozpočet, a pak nakonec oznámí ochotu zorganizovat olympijské hry v Polsku.“ napsala bývalá premiérka Beata Szydłová.
Tuskovi se ale povedlo krátkodobě ovládnout polskou mediální okurkovou scénu a o jeho „olympijském snu“ se debatuje dnes v Polsku v systému – aby řeč nestála. Většinou negativně a zavání to Fialovou „nuttelou“. Jeho styl politiky ale takový je. Není podstatné, co a jak říká, hlavně že je vidět.
Jaromír Piskoř
(psáno pro denik.to)
Aktuality
Hnědé uhlí končí, problémy začínají: Co čeká Polsko po uzavření dolu Turów?
V Polsku padlo rozhodnutí, že důl Turów zastaví k roku 2026 těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby. Možná to potěší ekology napříč hranicemi i zahraniční těžaře, ale rozhodně ne tisíce polských zaměstnanců, a to nejen v tomto regionu.
Drazí Češi, prosíme vás o pomoc. Chceme dosáhnout ničeho.
V Polsku je stále více společností, které oznamují propouštění zaměstnanců, a to včetně velkých státních podniků. Poslední statistické údaje z období od ledna do května 2024 ukazují mnohem horší čísla než za období covidové pandemie. Týkají se zhruba 175 podniků, které plánují propustit více než 16 tisíc zaměstnanců.
Situace je však ještě horší, než naznačují statistiky – v červenci vedle jiných společností oznámily významné snižování personálních stavů státní PKP Cargo a Polská pošta, v řádu tisícovek zaměstnanců. Současná vládní garnitura nemá po devíti měsících vládnutí jiné řešení, než vinu za kritický stav těchto dvou polských státních firem házet na bývalé vedení dosazené ministry za dnes opoziční PiS.
Míra nezaměstnanosti v Polsku je zatím nízká, ale v červenci poprvé po dlouhé době překročila hranici pěti procent. K tomu se přidává i nemálo zahraničních společností, které se rozhodly přesunout výrobu z Polska do jiných zemí. Oznámila to například společnost Levi Strauss – ta po více než třiceti letech zavírá svůj závod v Płocku a propouští všechny zaměstnance, tedy přes osm set lidí. Nebo francouzský výrobce automobilových pneumatik Michelin – ten ukončuje výrobu pneumatik pro nákladní automobily v Olsztynu, která zde fungovala také již od 90. let, a nyní přesouvá svou výrobu do Rumunska.
Stejný krok oznámila společnost ABB: končí s výrobou nízkonapěťových motorů v Aleksandrów Łódzki a propouští čtyři stovky zaměstnanců, a k tomu i dalších šest set z výrobního závodu v Kladsku. Volvo Buses ve Wroclawi propouští přes čtyři stovky zaměstnanců a Lear Corporation v Pikutkowo u Włocławku jich plánuje propustit bezmála tisícovku.
Značná část těchto firem likviduje výrobu v Polsku a přesouvá ji do jiných zemí – jak v Evropské unii (Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko), tak v severní Africe (Maroko, Tunisko) a v Asii (Indie a Čína).
Zdražující energie spouštějí kolotoč propouštění
Jedním z důvodů propouštění anebo rozhodnutí o přesunu výroby z Polska je očekávané zvýšení cen elektřiny, plynu a dálkového vytápění od letošního roku a ledna 2025, jakož i v následujících letech. Experti zabývající se energetikou navíc obdrželi informace o odkladu uvedení prvního bloku jaderné elektrárny Lubiatowo-Kopalino do provozu až o 6 let, na rok 2040. Polsko energetickou soustavu čeká během příštích několika let uzavření dalších uhelných elektráren, a to tedy nebude doprovázeno spuštěním nového stabilního zdroje energie v podobě jaderné energie. Podnikatelé se v této situaci obávají nejen neustálého zdražování energií, ale i případného nedostatku energie v situaci, kdy Polsko nebude mít stabilní energetický mix.
První jaderná elektrárna v Polsku nabírá zpoždění. Česko by mohlo ukázat cestu přes nejtěžší překážku
Polský správní soud ve Varšavě v březnu zrušil platnost posouzení vlivu těžby v dole Turów na životní prostředí, které by umožnilo prodloužení prací v dole poblíž hranic s Českem až do roku 2044. Rozhodnutí sice podle soudu není důvodem k okamžitému zastavení těžby, ale polská prokuratura nepodala kasační stížnost proti rozsudku polského správního soudu, která by umožnila vlastníkovi dolu, společnosti PGE, domáhat se pro ně kladného rozsudku. Polští novináři navíc zveřejnili, že nepodání této kasační stížnosti není náhoda, protože generální prokurátor a ministr spravedlnosti Adam Bodnar uvedl do spisu, že „neexistují důvody pro podání kasační stížnosti“.
Sám ministr Bodnar tak rozhodl, že od roku 2026 zastaví důl Turów těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby.
Připomeňme, že ukončení těžby hnědého uhlí pro elektrárnu Turów nařídil Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v souvislosti se stížnostmi českých samospráv verdiktem španělské soudkyně Rosario Silva de Lapureta v květnu 2021. Vláda premiéra Morawieckého však tomuto rozhodnutí nevyhověla, proto na žádost Evropské komise uložil SDEU v září 2021 Polsku denní pokutu ve výši 500 tisíc eur.
Tento trest byl účtován téměř půl roku, až do února 2022, než byl tento případ z důvodu uzavření dohody Polska s Českou republikou o odstranění příčin sporu o důl Turów vymazán z rejstříku tribunálu. Celkem si Polsko nechalo z přiznaných evropských fondů odečíst asi 70 milionů eur na pokutách a 45 milionů eur zaplatilo jako odškodnění České republice – ale jak důl, tak elektrárna nadále fungovaly. Už tehdy zástupci tehdejší opozice a dnes vládnoucí koalice, jako místopředseda Občanské platformy (PO) Rafał Trzaskowski nebo lídr Hnutí Polsko 2050 Szymon Hołownia, přímo řekli, že by se polská vláda měla tomuto rozhodnutí podřídit.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, ale i těžaře. Je těžké si představit, že by o takové věci rozhodoval sám ministr Bodnar. Musel získat politický souhlas vládnoucí koalice. Stále jsou totiž platné argumenty Morawieckého vlády, že důl i elektrárna jsou – kromě zabezpečování cca 7 % polského energetického mixu – klíčovými podniky, spolu se svými dceřinými společnostmi zaměstnávají cca pět tisíc lidí. Navíc s činností dolu a elektrárny nepřímo souvisí dalších několik desítek tisíc pracovních míst v regionu. Zelená politika ale opět zvítězila.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, kteří žalobu u správního soudu podali, ale také německé a české hnědouhelné těžaře, kteří do polské elektrárny budou možná vozit své hnědé uhlí. ČEZ bude také spokojen – škrtnutím 7 % elektřiny znamená totiž pro Polsko zcela neplánované a nečekané skokové zvýšení závislosti na dovozu elektřiny už od roku 2027.
Jaromír Piskoř
(psáno pro info.cz)