Aktuality
Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků – Tomáš Zahradníček
Historik Lech Kowalski sesbíral na počátku 90. let vzpomínky polských důstojníků na srpnovou intervenci. Tehdy hlavně nahrazovaly nedostupné prameny, dnes mohou posloužit jako svědectví o setkání polských velitelů s tehdejší českou realitou.
Kniha s názvem Kryptonim „Dunaj“ vyšla ve Varšavě v roce 1992. Lech Kowalski do ní získal výpovědi důstojníků, kteří polskou výpravu organizovali. Generálů, kteří operaci plánovali a řídili, štábních důstojníků, velitelů tankových jednotek, letectva, výsadkářů, zásobovačů a propagandistů. Dílo přinášelo pro čtenáře v Polsku první ucelenější informace. Po roce 1968 se tam o intervenci nepsalo a publikace věnované historii polské armády její největší poválečnou operaci důsledně přecházely mlčením. Hovořit v roce 1991, kdy rozhovory vznikaly, o svém podílu na intervenci znamenalo přijmout kritický pohled na celou akci jako na nešťastnou a zahanbující. Dedikace K přemýšlení generálům, důstojníkům a vojákům polské armády hned na počátku ukazuje, že dílo je míněno jako memento.
Morální zpytování však končí pořadatelovou předmluvou, tím je věc ne snad vyřešena, ale dána do závorky. Vlastní vzpomínkové rozhovory jsou vedeny se snahou o co nejpřesnější rekonstrukci toho, co polští aktéři vlastně zažili při přípravách operace a v jejím průběhu, jak se vyvíjely poměry uvnitř intervenční armády, co zažívali s kolegy ze Sovětské armády a s okupovanými Čechy. Rozhovorů je celkem sedmnáct a mají obdobnou strukturu. Začínají představením mluvčího, jeho předchozí vojenské dráhy, okamžiku, kdy byl povolán k přípravě intervence, a úkolů, které měl plnit. V další části zpovídaní líčí své zážitky od prvních okamžiků až do listopadu 1968, kdy se s jednotkami vrátili domů. Jednotlivé výpovědi se liší podle toho, nakolik byli pamětníci výřeční a jak si s tazatelem padli do noty – parašutista vrší historky, tankista úsporně odpovídá, jako kdyby ho soud dějin předvolal k hlášení; do výroků někdejšího politického důstojníka se pletou schémata a pojmy dobové propagandy. Rád bych přiblížil jejich vzpomínky na setkávání s okupovanými, nejčastěji vojáky československé armády ve východních Čechách, které měli tři měsíce pod kontrolou.
POCHMURNÉ LÉTO
Vyčleněné jednotky, šikující se od konce června pod záminkou cvičení „Pochmurné léto“ v příhraničních oblastech polského Slezska do podoby intervenční armády, procházely důkladným a stálým politickým školením. V něm vojákům představovali Československo jako zemi zasaženou kontrarevolucí, směřující k obsazení západoněmeckou armádou, což by bezprostředně ohrozilo Polsko. Ve shodě s domácí antisemitskou kampaní upozorňovalo školení na „sionisty“ čili Židy jako viníky československé krize hned vedle „agentů imperialismu“. A pak tu byl „lid“ žádající spojence o pomoc. O tom, jak se tento denně opakovaný vzorec vryl do hlav polských důstojníků a účinně předurčil jejich vnímání událostí, svědčí výpovědi o chování obyvatel k intervenční armádě po jejím překročení hranic. Hned několik velitelů, kteří jeli na čele kolon, uvádí, že jim při průjezdu prvními sídly v noci na 21. srpna přátelsky mávali kolemjdoucí. Chování domorodců se změnilo nad ránem. Místo pozdravů Poláky vítala hněvivá gesta a stále častější zátarasy na silnicích. Tuto změnu ještě po dvou desetiletích přičítali faktu, že začala působit „nepřátelská propaganda“ z rozhlasu, a ne tomu, že noční chodci ještě nevěděli o začínající okupaci.
Četba svědectví i na dalších příkladech ukazuje, nakolik byli vojáci okupačních armád účinně chráněni před realitou. Svou roli tu hrála nejen ideová výzbroj, ale také neznalost reálií a jazyka: „Každý den k nám přicházeli místní obyvatelé. Většinou ve velkých skupinách, byli to vlastně pochody s transparenty a prapory,“ vzpomínal velitel tankové jednotky, která v prvních dnech invaze hlídala výjezd z Olomouce směrem na Brno. „První den jsme si jich vůbec nevšímali, protože jsme kvůli jazykové bariéře nevěděli, o co jim jde.“
Polské jednotky mířily ke strategickým bodům, nejčastěji obkličovaly vojenské objekty. První kontakty navazovali polští důstojníci s vojenskými veliteli a tato setkání se jim vtiskla do paměti snad nejvíc ze všeho. Z líčení je zřejmé, jak se měl podle polských představ správně zachovat místní velitel – měl důstojně uznat, že nemůže nic dělat a nekomplikovat situaci. Jako v jičínských kasárnách, kam se šel na vlastní pěst podívat velitel tankové roty. Dovedl svou jednotku k dělostřeleckým kasárnám a nemohl se dočkat rozkazu k navázání kontaktu s místními, kteří pozorovali tanky přes plot: „Šel jsem k nim a řekl, že podle rozkazů našich nadřízených jsme jim přijeli pomoct. Po těch slovech se zástup rozestoupil a ocitl jsem se před velitelem brigády. Po chvíli řekl, že nás nezvali, ale když mám takový rozkaz, tak jako voják chápe, že ho musím splnit.“
Kdo se zachoval takto, zůstal v paměti jako příkladný profesionál. Často se Poláci setkávali s veliteli rozrušenými, neschopnými jednat o zásobování okupačních jednotek vodou. Místo toho zdržovali nepříjemnými výklady a otázkami. Longin Stegliński ze štábu polské armády zaznamenal atmosféru prvního jednání na letišti v Pardubicích: Starší důstojníci to přijali s pochopením, i když provázeným hlubokým smutkem. Asi proto, že někteří byli absolventy sovětských vojenských škol. Ale mladí se chovali velmi nervózně, hystericky, dokonce agresivně.
Zkoušeli nám vracet stranické legitimace atd. V Hradci Králové velitelé místního letectva řekli na uvítanou, že se Poláci podílejí na okupaci Československa v nedlouhé době podruhé, minule přijeli s Hitlerem. Když se jim nedostávalo taktu, promluvil jsem jako voják, líčil toto setkání generál Sawczuk, šéf politické správy polské armády. Dal jsem najevo, že mají okamžitě přestat s urážlivými výklady o nás a o našem počínání.
Někdy Poláky vyvádělo z konceptu neformální chování kolegů. Velitel výsadkářů Kazimierz Bielecki vzpomínal na akci, začínající pro něj jako dobrodružství a končící jako fraška. Už byl několikátý den okupace, když se Poláci dozvěděli, že nedaleko Hradce Králové se nachází sklad munice, o němž neměli tušení. Hned tam letěly dva vrtulníky s výsadkáři. Ochránci skladu však neskrývali radost, že je Poláci konečně našli: „Na mou žádost velitel stráže v hodnosti podporučíka vyvedl své muže a objekt nám předal. Udělal to bez nejmenšího odporu. Strážci nám předali všechno střelivo i své zbraně – měli „škorpiony“. Převzal jsem je a dal jim stvrzenku. Češi vypadali velice spokojeně a řekli, že teď půjdou na houby.“ Z Bieleckého vyprávění je patrné, že si obsazení skladu představoval velkolepěji, snad mu ke spokojenosti scházela duchaplná konverzace s velitelem posádky skládající zbraně.
ZNEKLIDŇUJÍCÍ POSTAVY
Ve vzpomínkách polských důstojníků často figurují politruci, domácí i polští. Tvořili účinnou bariéru proti tomu, aby si spolu obě strany mohly otevřeněji promluvit. S politrukem v zádech ztráceli lidé řeč, poněvadž předpokládali, že sebemenší odchýlení od předepsaných postojů a postupů bude hlásit nadřízeným. Političtí důstojníci východočeských jednotek vystupují v polských vzpomínkách do jednoho jako negativní a nevojácké figury, nepříjemní, hysteričtí nebo úlisní, na první pohled nevěrohodní, ztěžující svou stálou přítomností po boku místních velitelů beztak složitou situaci. Jeden z takových výstupů popisuje Roman Orłowski, který se svými průzkumníky v červených baretech křižoval východní Čechy. Když jednou fotografoval pohraniční bunkry z třicátých let, dostihl ho velitel blízké jednotky. „Dobře mluvil polsky, výborně znal také polskou historii. Svými vědomostmi o společných dějinách Čechů a Poláků moje vojáky zaskočil. Vzpomínám si, že začal u českého podílu na příchodu křesťanství do Polska. Cítil jsem, že nám chce říct něco víc, ale nejspíš se bál svého zástupce pro politické věci, velice zneklidňující postavy, který nás obcházel a pořád opakoval: ‚Mají ostré, oni mají ostré.‘“
Když přijde řeč na polské politruky, nevypadá obraz o mnoho lépe. Jejich působení ve štábech a jednotkách zabraňovalo důstojníkům, aby si mezi sebou povídali o tom, co viděli a slyšeli. Maciej Śytecki, velitel tankové roty umístěné v Šumperku, vzpomínal: „Češi nám často opakovali, že rozumějí naší situaci, chápou, že jsme do jejich země museli přijet, protože nám to poručili Rusové. Čekali od nás nějaké gesto solidarity. Soukromě nebo sami mezi sebou – když mezi námi nebyl politický důstojník – jsme jim často dávali za pravdu.“
Neblahé roli politruků okupační armády se věnuje ve svém výkladu Henryk Nowaczyk. Do Hradce Králové přijel jako velitel oddílu zvláštní propagandy podléhající přímo generálnímu štábu: „Vím, jakou duchovní stravou krmili důstojníky a vojáky naší armády. Byla to primitivní propaganda, za vším se viděla kontrarevoluce, nepřátelé atd. Nerad to říkám, ale lidé generála Sawczuka svou nekompetentností naší činnosti někdy škodili.“ Na jiném místě, kde popisuje svůj otevřený konflikt se šéfem politické správy polské armády, na adresu generála Sawczuka už přímo řekl: „Byly to časy ignorantů, kteří si mysleli, že všemu rozumějí.“
Většina pamětníků detailně líčí první okamžiky invaze a události následujících dní, během nichž okupační vojska ještě neměla jistotu, že se celá operace obejde bez boje. Po návratu československé delegace z Moskvy (27. srpna) se napětí v okupačních armádách snižovalo. Podrobnější momentky z dalších týdnů jsou už ve vzpomínkách vzácnější, snad se méně zapisovaly do paměti. Operace „Dunaj“ vstoupila do druhé fáze, při níž měli Poláci vedle pokračující kontroly jednotek československé armády pozitivně působit na místní obyvatelstvo, propagandou, pomocí v hospodářství i výstupy vojenských uměleckých souborů, a zabezpečit, aby se atmosféra ve městech a obcích rychle uklidňovala. Polští velitelé měli za úkol vyjednávat s místními funkcionáři, ale většinou mnoho nepořídili.
V debatách s okupačními důstojníky si lidé nechtěli zadat, zvlášť ne před svědky. Longin Stegliński se zúčastnil několika setkání v Pardubicích, na nichž město zastupovali místní šéf komunistické strany, národního výboru a bezpečnosti; dohromady však neřekli nic: „Získal jsem dojem, že se báli jeden druhého.“ Z této časové vrstvy stojí za zaznamenání portrét šéfa bezpečnosti v Rychnově nad Kněžnou, podle svědectví polského důstojníka neomezeného vládce místních institucí: „Tvrdil, že je mu jedno, jestli přijdou Američané nebo Rusové, on bude v každém případě vládnout v Rychnově dál. Fakticky rozhodoval za všechny. Odposlouchávali jsme ho. (…) Pro nás to nakonec bylo výhodné. Byl tak pružný, že s ním stačilo věci vhodně projednat a všechno se pak řídilo podle našich potřeb.“
BYLI JSME MILE OBSLOUŽENI
Ze vzpomínek se zdá, že kromě jednání s vojenskými a civilními činovníky se polští důstojníci dostávali do styku s místními lidmi zcela výjimečně. Většinu času prožívali u svých jednotek v provizorních tábořištích, na poradách, školeních a cvičeních, plněním rozkazů a kontrolou podřízených. Případů jiného setkání v celé knize najdeme nápadně málo. Henryk Nowaczyk, který měl jako velitel elitního oddílu pestřejší program než ostatní, uvádí jako ojedinělý zážitek posezení v hospodě, při němž si vyslechl autentickou politickou rozpravu u výčepu.
Ráz výjimečné události měla také výprava do obchodu v Šumperku, kterou líčí Stanisław Lewandowski. Kolegové tankisté se na něho, výsadkáře vyjíždějícího na průzkumy, obrátili s prosbou, aby je doprovodil do města, chtěli si koupit něco na památku. Vydali se do obchodu, o němž se v polských jednotkách říkalo, že v něm okupantům neprodávají. „Byli jsme mile obslouženi, radili nám, co si máme koupit. České prodavačky nám přitom začaly lichotit, že prý konečně vidí pořádné vojáky. Z jejich armády si dělaly legraci. Líbila se jim ráznost polských vojáků a důstojníků a vlastní armádu si spojovaly s dobrým vojákem Švejkem.“ Ze vzpomínky vyplývá, že pro důstojníky tankistů představovala výprava do centra města, u něhož ležela jejich posádka, výjimečnou událost, na niž si raději pozvali zkušeného kolegu.
Ukazuje také, že na izolaci polských jednotek od běžného života se podílel fakt, že většina vojáků neměla československé peníze. Průzkumníci na tom asi byli lépe, poněvadž Lewandowski vzpomínku na výpravu s tankisty uvozuje slovy: „Každý z nich měl pár korun…“. O tom, jak si polští vojáci potřebnou měnu opatřovali, se vzpomínky nezmiňují. Jedině Jan Wojnarowski ve svém výkladu o soužití československých, sovětských a polských jednotek ve vojenském areálu v Milovicích. Hovoří o úpadku disciplíny, citelném na počátku měsíce října: „Naši vojáci se s místními prostě sžili. Soužití na malém prostoru a společné užívání objektů tak nutně muselo skončit, vojáci pro sebe přece nepředstavovali nepřátele. Kvetly mezi nimi obchůdky.“
Účast na intervenci představovala pro polské důstojníky jednu z nejdůležitějších událostí jejich profesní dráhy. Vedli do akce 26 tisíc mužů vybavených těžkou technikou a ostrými náboji. V jejich paměti, pokud bychom se měli pokusit o shrnutí, po ní zůstal rozporuplný obraz. Na jedné straně si nelze nevšimnout uspokojení, že to zvládli: dopravili se s mužstvem tam a po třech měsících zase zpátky bez většího počtu malérů. Nezadali si ve vztahu se Sovětskou armádou, která si na poměry ve východních Čechách nemohla stěžovat. V rámci omezených možností, jaké okupační armáda má, vyšli docela dobře i s okupovanými, aspoň ve vlastní paměti. Každý druhý si vybavuje setkání nebo rozhovor, v němž mu místní říkali, jak jsou rádi, že mají za okupanty Poláky a ne Rusy.
I když bylo politické a mravní hodnocení „operace Dunaj“ vyjmuto z námětů rozhovorů, pokládali někteří za nutné vyslovit, že šli do akce „bez srdce“ nebo „s pochybnostmi“ a že po návratu cítili „morální kocovinu“. Uspokojení, že v jednom z nejdůležitějších okamžiků své profesní dráhy obstáli jako velitelé, tankisté, piloti, výsadkáři atd. se u nich střetává s vědomím, že dobře posloužili špatné věci. Žádný se nezmínil o tom, že mu účast na okupaci pomohla při další vojenské kariéře, i když to můžeme právem předpokládat.
S českými reáliemi se většina z nich setkala poprvé a své zážitky většinou nedokázali přesně vyhodnotit. Roli v tom hrálo politické školení, jemuž zřejmě podléhali víc, než si s odstupem času připouštěli, ale také jazyková a kulturní bariéra, v případě Poláků ze všech okupačních vojsk nejmenší, přesto však citelná. V jednom se všichni pamětníci vzácně shodují: nemohli se dočkat, až budou zpátky doma.
Text byl publikován v časopise Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1 (2008), s. 37-39.
Aktuality
Polské ekonomické forum – platforma pro dialog
Rodina demokratických evropských zemí si stále více uvědomuje, že bude muset další roky žít v realitě nové studené války. Ekonomiky našich zemí se budou muset vyrovnat nejen s klasickými výzvami, ale také s požadavky válečného režimu. Hodnota spolupráce zůstane na našem kontinentu o to výjimečně důležitější.
Jedním z cílů Ekonomického fóra vždy bylo zmírňovat konflikty. Platforma pro dialog, kterou se Fórum v Karpaczi stalo pro zástupce zemí z různých koutů světa, zejména naší části Evropy, se proto stává ještě důležitější. Za více než tři desetiletí se nám podařilo vytvořit jedinečné místo, kde můžete mluvit s respektem k druhému člověku a jeho názorům. Místo, kde se rodí moderní nápady a nekonvenční, inovativní řešení.
Polsko musí mít instituce, jejichž horizont činnosti je delší než období, ve kterém byl u moci konkrétní politický tým. Pouze to vám dává šanci skutečně řešit problémy. Hosty Fóra jsou prezidenti, předsedové vlád, ministři, politici a představitelé samosprávy, prezidenti korporací, lidé z kultury, renomovaní vědci, novináři a zástupci nevládních organizací.
Důkladná analýza trendů prováděná odborníky z Institute of Eastern Studies Foundation umožňuje každoročně připravit obsahový program Ekonomického fóra, který se skládá z více než 350 akcí týkajících se celého spektra témat ze světa evropské politiky. inovativní ekonomiky, občanské společnosti, ochrany životního prostředí a bezpečnosti.
Jednou z klíčových událostí XXXIII. ekonomického fóra bude prezentace zprávy připravené Varšavskou ekonomickou školou a Ekonomickým fórem. Odborníci ze SGH již posedmé představili analýzy nejdůležitějších ekonomických a sociálních problémů v Polsku a střední a východní Evropě.
Otázky spojené s vývojem umělé inteligence budou na fóru AI zvláště diskutovanou oblastí. Fórum AI bude zahrnovat vyhrazenou tematickou trať skládající se z panelů, prezentací, workshopů a speciálních akcí. Budou diskutovány klíčové otázky vlivu umělé inteligence ve společnosti, ale i v sektoru veřejných a komerčních služeb. Budou se diskutovat problémy a výzvy, kterým bude muset trh čelit tváří v tvář zásadním technologickým změnám. Účastníci fóra také zváží, do jaké míry investice do vědeckého výzkumu a moderních technologií umělé inteligence v mnoha oblastech života umožní Evropské unii obnovit konkurenceschopnost ve vztahu ke globálním ekonomikám a nutnosti zajistit bezpečnost evropských zemí.
Aktuality
Divadlo Tuskovy vlády o 100 miliardách zlotých
Polský premiér Donald Tusk na tiskové konferenci tvrdil, že v současnosti čelí obvinění 62 lidí z minulé vládní garnitury. Podle něj se řízení ohledně podezřelých veřejných výdajů týká 100 miliard zlotých (což je přibližně 20 % polského státního rozpočtu a v přepočtu asi 600 miliard korun). Tusk tvrdí, že předseda PiS Jarosław Kaczyński si myslel, že vytvořil „uzavřený systém“. Myslel si, že příští volby vyhraje a nikdo nebude mít přístup k informacím, ze kterých si dnes Tuskova vláda pomalu vytváří obrázek o těchto zneužitích.
V Polsku už málokdo věří, že Tusk splní své předvolební sliby. Před pár dny se objevil průzkum, který to potvrzuje. A co se stalo? Donald Tusk se samozřejmě naštval a musel předvést show. Vyzval tři ministry, aby před kamerami podepsali dohodu o stíhání členů PiS, a ti poslušně ono divadlo předvedli. Andrzej Domański (finance), Tomasz Siemoniak (vnitro) a Adam Bodnar (spravedlnost) podepsali teatrálně dohodu týkající se „koordinace činností jimi podřízených služeb zaměřených na odhalování, zajišťování a vymáhání majetku dlužného státní pokladně“.
Ne všichni divadlu tleskají
Polský ministr financí Andrzej Domański posléze svého šéfa poněkud poopravil a na dotaz Polsat News vysvětlil, že 100 miliard PLN (mezinárodní zkratka pro polské zloté) je částka, na kterou se vztahuje studie o oné „tvorbě obrázku“. 5 miliard PLN je částka u případů, kde již byly zjištěny nesrovnalosti a přes 3 miliardy PLN je částka, kde bylo podáno oznámení státnímu zastupitelství ohledně vypořádání s „uzavřeným systémem“. Kontroly dále probíhají u 90 subjektů, dodal ministr.
„Myslím, že je to cynické chování Donalda Tuska, který oslovuje své voliče, bublinu šílenců, kteří mu všechno uvěří a nebudou se ptát na podrobnosti,“ řekl Rafał Ziemkiewicz, redaktor týdeníku Do Rzeczy a ironicky dodal: „Když se nynějšímu vedení státního hřebčince podařilo prodat na aukci 10 plemenných koní za 600 000 euro, bylo to provládními médii oslavované jako velký úspěch. Za vlády PiS se 14 koní prodalo za 2,5 milionu euro, což bylo stejnou mediální partou komentováno jako konec polského chovu koní. Ve vidění kontrolorů činnosti PiS ale určitě šlo při prodeji koní o praní peněz či jinou nelegální činnost.“
Tuskova čísla jsou ale ujetá i jinde, pokračoval Ziemkiewicz. „Ve vládní aféře PiS kolem vydávání víz Tusk tvrdil, že za vlády dnešní opozice se nelegálně prodalo 600 000 víz do Polska. Byla na to dokonce vytvořena parlamentní vyšetřovací komise, která přišla ale pouze na to, že 220 víz do Polska bylo prostřednictvím úplatků uspíšeno, tedy že víza byla vydána přednostně. Ptá se dnes někdo Tuska, kam se podělo oněch 599 780 uplacených víz? Nikdo se už neptá. Téma zmizelo.“
Olympijské hry ve Varšavě
Polské vládní koalici klesá podpora, a proto pro zaplnění mediálního okurkového času nastolil polský premiér další vděčné téma a ohlásil, že Polsko bude žádat o pořádání olympijských her v roce 2040 nebo 2044. „S ministrem (sportu a cestovního ruchu) Nitrasem vedeme řadu měsíců jednání, aby se tento sen stal skutečností.“ dodal Tusk a pokračoval: „Život ukáže, zda je to reálný cíl. Budeme to brát vážně. Skutečná perspektiva s přihlédnutím k prvotním rozhodnutím, závazkům a deklaracím Mezinárodního olympijského výboru je taková, že můžeme mluvit o roce 2040 nebo 2044,“ uzavřel polský premiér.
O možném pořádání her v Polsku v roce 2044 napsal Polský institut sportovní diplomacie (PIDS) studii. Její autoři připomněli, že prezident Andrzej Duda před léty zmínil pořádání olympijských her v Polsku v roce 2036. Dnes vládnoucí politici na něm nenechali nit suchou a obvinili jej z nereálného populismu. „Reálnější vyhlídka pro Polsko je rok 2044. Existuje mnoho indicií, že toto je potenciálně velmi dobrá doba pro olympijské hry v Polsku. Nejpravděpodobnějším hostitelským městem by byla Varšava. MOV má velmi rád symboly výročí a rok 2044 je stoleté výročí Varšavského povstání Oslava tohoto jubilea 1. srpna 2044 (v tradičním období her) by byla potenciálně velmi silnou a emocionálně poutavou událostí,“ dočteme se ve studii PIDS.
Pozornost v okurkové sezóně
Varšavská náměstkyně primátora Renata Kaznowska před rokem v rozhovoru pro Gazetu Wyborcza řekla, že pořádání her „je monstrózní náklad“ a „přepočteno na polské zloté se jedná pravděpodobně o částku převyšující 100 miliard zlotých“. Loni měl o tak velké akci pochybnosti i Andrzej Domański, tehdejší ekonomický poradce Donalda Tuska: „Myslím, že se jedná o velký projekt, který vyžaduje prověření jeho ekonomické životaschopnosti. Praxe ukazuje, že mnoho zemí a měst, které olympiádu pořádaly, z ní nemělo žádný ekonomický zisk,“ uvedl stávající polský ministr financí v rozhovoru pro Rádio Zet. „Tusk se ztrácí ve svých vyprávěních. Nejprve dlouhé měsíce tvrdí, jak špatný je rozpočet, a pak nakonec oznámí ochotu zorganizovat olympijské hry v Polsku.“ napsala bývalá premiérka Beata Szydłová.
Tuskovi se ale povedlo krátkodobě ovládnout polskou mediální okurkovou scénu a o jeho „olympijském snu“ se debatuje dnes v Polsku v systému – aby řeč nestála. Většinou negativně a zavání to Fialovou „nuttelou“. Jeho styl politiky ale takový je. Není podstatné, co a jak říká, hlavně že je vidět.
Jaromír Piskoř
(psáno pro denik.to)
Aktuality
Hnědé uhlí končí, problémy začínají: Co čeká Polsko po uzavření dolu Turów?
V Polsku padlo rozhodnutí, že důl Turów zastaví k roku 2026 těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby. Možná to potěší ekology napříč hranicemi i zahraniční těžaře, ale rozhodně ne tisíce polských zaměstnanců, a to nejen v tomto regionu.
Drazí Češi, prosíme vás o pomoc. Chceme dosáhnout ničeho.
V Polsku je stále více společností, které oznamují propouštění zaměstnanců, a to včetně velkých státních podniků. Poslední statistické údaje z období od ledna do května 2024 ukazují mnohem horší čísla než za období covidové pandemie. Týkají se zhruba 175 podniků, které plánují propustit více než 16 tisíc zaměstnanců.
Situace je však ještě horší, než naznačují statistiky – v červenci vedle jiných společností oznámily významné snižování personálních stavů státní PKP Cargo a Polská pošta, v řádu tisícovek zaměstnanců. Současná vládní garnitura nemá po devíti měsících vládnutí jiné řešení, než vinu za kritický stav těchto dvou polských státních firem házet na bývalé vedení dosazené ministry za dnes opoziční PiS.
Míra nezaměstnanosti v Polsku je zatím nízká, ale v červenci poprvé po dlouhé době překročila hranici pěti procent. K tomu se přidává i nemálo zahraničních společností, které se rozhodly přesunout výrobu z Polska do jiných zemí. Oznámila to například společnost Levi Strauss – ta po více než třiceti letech zavírá svůj závod v Płocku a propouští všechny zaměstnance, tedy přes osm set lidí. Nebo francouzský výrobce automobilových pneumatik Michelin – ten ukončuje výrobu pneumatik pro nákladní automobily v Olsztynu, která zde fungovala také již od 90. let, a nyní přesouvá svou výrobu do Rumunska.
Stejný krok oznámila společnost ABB: končí s výrobou nízkonapěťových motorů v Aleksandrów Łódzki a propouští čtyři stovky zaměstnanců, a k tomu i dalších šest set z výrobního závodu v Kladsku. Volvo Buses ve Wroclawi propouští přes čtyři stovky zaměstnanců a Lear Corporation v Pikutkowo u Włocławku jich plánuje propustit bezmála tisícovku.
Značná část těchto firem likviduje výrobu v Polsku a přesouvá ji do jiných zemí – jak v Evropské unii (Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko), tak v severní Africe (Maroko, Tunisko) a v Asii (Indie a Čína).
Zdražující energie spouštějí kolotoč propouštění
Jedním z důvodů propouštění anebo rozhodnutí o přesunu výroby z Polska je očekávané zvýšení cen elektřiny, plynu a dálkového vytápění od letošního roku a ledna 2025, jakož i v následujících letech. Experti zabývající se energetikou navíc obdrželi informace o odkladu uvedení prvního bloku jaderné elektrárny Lubiatowo-Kopalino do provozu až o 6 let, na rok 2040. Polsko energetickou soustavu čeká během příštích několika let uzavření dalších uhelných elektráren, a to tedy nebude doprovázeno spuštěním nového stabilního zdroje energie v podobě jaderné energie. Podnikatelé se v této situaci obávají nejen neustálého zdražování energií, ale i případného nedostatku energie v situaci, kdy Polsko nebude mít stabilní energetický mix.
První jaderná elektrárna v Polsku nabírá zpoždění. Česko by mohlo ukázat cestu přes nejtěžší překážku
Polský správní soud ve Varšavě v březnu zrušil platnost posouzení vlivu těžby v dole Turów na životní prostředí, které by umožnilo prodloužení prací v dole poblíž hranic s Českem až do roku 2044. Rozhodnutí sice podle soudu není důvodem k okamžitému zastavení těžby, ale polská prokuratura nepodala kasační stížnost proti rozsudku polského správního soudu, která by umožnila vlastníkovi dolu, společnosti PGE, domáhat se pro ně kladného rozsudku. Polští novináři navíc zveřejnili, že nepodání této kasační stížnosti není náhoda, protože generální prokurátor a ministr spravedlnosti Adam Bodnar uvedl do spisu, že „neexistují důvody pro podání kasační stížnosti“.
Sám ministr Bodnar tak rozhodl, že od roku 2026 zastaví důl Turów těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby.
Připomeňme, že ukončení těžby hnědého uhlí pro elektrárnu Turów nařídil Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v souvislosti se stížnostmi českých samospráv verdiktem španělské soudkyně Rosario Silva de Lapureta v květnu 2021. Vláda premiéra Morawieckého však tomuto rozhodnutí nevyhověla, proto na žádost Evropské komise uložil SDEU v září 2021 Polsku denní pokutu ve výši 500 tisíc eur.
Tento trest byl účtován téměř půl roku, až do února 2022, než byl tento případ z důvodu uzavření dohody Polska s Českou republikou o odstranění příčin sporu o důl Turów vymazán z rejstříku tribunálu. Celkem si Polsko nechalo z přiznaných evropských fondů odečíst asi 70 milionů eur na pokutách a 45 milionů eur zaplatilo jako odškodnění České republice – ale jak důl, tak elektrárna nadále fungovaly. Už tehdy zástupci tehdejší opozice a dnes vládnoucí koalice, jako místopředseda Občanské platformy (PO) Rafał Trzaskowski nebo lídr Hnutí Polsko 2050 Szymon Hołownia, přímo řekli, že by se polská vláda měla tomuto rozhodnutí podřídit.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, ale i těžaře. Je těžké si představit, že by o takové věci rozhodoval sám ministr Bodnar. Musel získat politický souhlas vládnoucí koalice. Stále jsou totiž platné argumenty Morawieckého vlády, že důl i elektrárna jsou – kromě zabezpečování cca 7 % polského energetického mixu – klíčovými podniky, spolu se svými dceřinými společnostmi zaměstnávají cca pět tisíc lidí. Navíc s činností dolu a elektrárny nepřímo souvisí dalších několik desítek tisíc pracovních míst v regionu. Zelená politika ale opět zvítězila.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, kteří žalobu u správního soudu podali, ale také německé a české hnědouhelné těžaře, kteří do polské elektrárny budou možná vozit své hnědé uhlí. ČEZ bude také spokojen – škrtnutím 7 % elektřiny znamená totiž pro Polsko zcela neplánované a nečekané skokové zvýšení závislosti na dovozu elektřiny už od roku 2027.
Jaromír Piskoř
(psáno pro info.cz)