Aktuality
Návrat Mitteleuropy
Pro Německo jsou jeho východní sousedé – Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko – už dnes svého druhu náhražkou Evropské unie. Možná zakrátko tahle malá Evropa Berlínu naprosto postačí, říká francouzský historik Marcel Gauchet v rozhovoru s Maciejem Nowickým.
Marcel Gauchet je historik, filozof a sociolog, jeden z nejvlivnějších francouzských intelektuálů, šéfredaktor časopisu Le Débat.
Vstupujeme do éry německé dominance v Evropě?
Německo nechce v Evropě dominovat. Ale i kdyby chtělo, neví příliš jak toho dosáhnout. Nemají žádný nápad jak na EU, je to velice omezený, provinční národ. Tak dlouho se věnovali vnitřnímu zúčtovávání, že se stále zajímají jen sami o sobe. Proto nemají zahraniční politiku, ale pouze politiku národní: velice pozorně, puntičkářsky, přímo maniakálně hlídají své ekonomické zájmy. Na to se omezuje doktrína paní Merkelové. Zároveň jsou naprosto slepí vůči zájmům jiných zemí. Vycházejí z předpokladu, že pokud je nějaká politika dobrá pro Německo, je třeba ji uskutečňovat. A jestli Španělsko nebo Itálie tonou, je to jejich vina.
Taková je oficiální linie Berlína. Němci neustále opakují: „Nechceme být lídrem. Máme kvůli tomu samé starosti.”
A mluví pravdu. Německo má skvělou průmyslovou tradici, která se začala opět hodit. Vracejí se k někdejší roli velké průmyslové mocnosti, jakou byli od konce 19. století. Jako vždycky věří v práci, solidnost a jsou nesnesitelně seriózní. Jedinou věcí, kterou jim můžeme vyčítat, je způsob, jakým provedli rozšíření EU v roce 2004. Německý komisař pro rozšiřování Günter Verheugen překročil své pravomoci…
Jak?
Německé vedoucí třídy viděly v rozšíření Evropy způsob jak uspokojit jednu ze svých nejdůležitějších strategických aspirací – chtěly vytlačit hranici ruských vlivů o několik set kilometrů na východ. Polsko bylo ideální nárazník. Chápejte mě prosím dobře, jsem rád, že Polsko je v EU. Problém spočívá v tom, že za rozšíření odpovídal člověk, kterého nezajímaly mechanismy spravování Evropy, ale jen německé zájmy. V důsledku toho se EU – už dřív neřiditelná – proměnila v naprostý chaos. Což neznamená, že existoval nějaký projekt německé hegemonie.
Nevěřím, že Francouzi mají radost z rozšíření EU. Vždyť v obrovské míře změnilo rovnováhu sil ve prospěch Německa…
To je pravda. Obrozuje se Mitteleuropa, o které snili všichni němečtí teoretikové politiky a hospodářství před rokem 1914. Mají-li na dosah Polsko, Maďarsko nebo Slovensko, získali Němci průmyslové zázemí, díky němuž úžasně snížili výrobní náklady. Pro ně je dnes Mitteleuropa něco jako náhražka EU. A možná brzo ta „malá Evropa” bude Berlínu naprosto stačit. K čemu je jim Jih? Řecko, za které musí platit? Portugalsko, Španělsko, nebo dokonce Itálie? Světoví boháči budou stejně kupovat mercedesy. Ale – ještě jednou opakuji – to není projekt dominance. Prostě se objevila příležitost a Němci jí využili. A Francouzi zareagovali velice hloupě. Chirac došel k závěru, že hádka o Irák je důležitější než dlouhodobé zájmy, a rozhodl o stažení z regionu.
V roce 1989 měli Francouzi všechny karty v ruce. Ještě za Chiraca byli hlavním zahraničním investorem v Polsku. Na Němce jsme se tehdy dívali nedůvěřivě.
Francie dnes za ony chyby platí.
A je s to vytvořit protiváhu k Německu?
Ne. Jsme v pasti. Jediná země, která si ekonomicky může dovolit opustit eurozónu, je Německo. Pro všechny ostatní – včetně Francie – neexistuje žádné smysluplné řešení. Nemůžeme opustit eurozónu, protože by to přišlo příliš draho, ale nemůžeme v ní ani zůstat, protože Německo přejalo francouzské, italské, španělské trhy v Evropě. Obávám se, že se tady setkáváme s dlouhodobým oslabením Francie. A že to je tendence téměř neodvratná.
Francois Hollande se snaží tento trend odvrátit. Co dokáže uhrát?
Osobně ho mám velice rád. Je to člověk poctivý, opatrný, skromný, naslouchá tomu, co se mu říká. Prostě a jasně – opak Sarkozyho. Ale není to charismatický lídr. Je to stoprocentní produkt francouzské politické kultury.
Francouzské hospodářství je výtvor schizofrenika. Je zároveň příliš moderní, i příliš archaické. Francouzští podnikatelé jsou ze všech Evropanů nejvíc globalizovaní – sledují jenom BRICS, rodící se mocnosti, jako by jejich vlastní země už přestala existovat. Co se děje ve Francii, jim může být naprosto ukradeno. Pro ně představuje budoucnost výhradně nový svět. Každou chvíli stěhuje nějaká francouzská firma své sídlo do Šanghaje. A to je velký rozdíl mezi Francií a Německem – protože Němci dělají všechno pro to, aby si zachovali silnou základnu, která potom bude odrazovým můstkem pro expanzi, na vlastním území.
My to nemáme. Podobně jako nemáme malé a střední dynamické firmy. Zdědili jsme zato gigantické neřiditelné molochy, pamatující časy Ludvíka XIV. A stát, který nelze reformovat, aniž bychom vyvolali občanskou válku. Všichni vědí, že máme v Evropě nejvyšší procento výdajů veřejného sektoru. Ale je ještě druhé číslo, méně známé, ze kterého se ježí vlasy. Šedesát procent příjmů fyzických osob pochází ze státního přerozdělování! To je nepochopitelné. A jenom Hollande jako socialista by s tím mohl něco udělat. Ale on to nezvládne. Francie je sociální stát odsouzený k pomalému, ale neodvratnému chudnutí.
Dnes má dokonce Německo pocit prohry. Stýská si, že musí platit za jiné, a ti mu stejně vyčítají – touhu dominovat (když se snaží jednat), nebo lhostejnost (když se jednání zdrží). Je dnes EU spojenectví poražených?
V jistém smyslu ano. Evropa je přece největším poraženým globalizace. Neexistuje jiný světadíl, který by v posledních letech tak velmi ztratil na významu. Ale to není celá pravda o EU. Z vnitřní perspektivy to vypadá jinak: malé země obrovsky získaly. Vysvětlení je snadné: po staletí Evropu ovládala vyhlídka válek, v nejlepším případě vládla křehká rovnováha. Malé země věnovaly veškerou svou energii hledání spojenectví, které by je ochránilo před dravci.
Vznik EU přinesl trvalý mír. Všichni jsou pod ochranou. Pro malé země je to velké vítězství. Místo hledání protektorů uskutečňují oportunistické hospodářské strategie. A díky tomu se mnohem lépe přizpůsobují globalizaci.
Vyhrály taky všechny země, které se zbavily komunismu nebo diktatury. Přes všechnu dramatičnost dnešní situace v Řecku bychom měli pamatovat, jaká byla tato země před přistoupením do EU. Řekům, kteří nyní tak naříkají na Unii, by se měl poslat účet s výpočtem všech peněz, které se na jejich zemi vydaly. Ať vrátí prachy…
Naproti tomu velké země na EU prodělaly.
Protože tak jako Francouzi neustále přemýšlejí o své ztracené moci?
Poněvadž zahraniční politika v někdejším stylu, politika síly, představuje uzavřenou kapitolu. Proto si velké země – Německo, Francie, ba dokonce Itálie – připadají zbytečné. To je jeden z důvodů, proč elity těchto zemí Unií naprosto opovrhují. Nevidí v ní totiž způsob jak uspokojit vlastní ambice. V důsledku toho se velké státy snaží rozvíjet náhradní strategie, které mají kompenzovat jejich ztracenou moc. Angličané předstírají, že jsou velcí díky blízkosti se svými bratranci v Americe. Němci sázejí na průmyslovou sílu. A Francouzi moc nevědí co dělat, ale naštěstí mají své staré trumfy: jaderné zbraně, stálé místo v Radě bezpečnosti a vlivy ve třetím světě, což jim dává v OSN 60 hlasů. A s jejich pomocí se vždycky dá něco uhrát…
Polsko a Česko přijaly vůči EU dvě naprosto odlišné taktiky. Češi došli k závěru, že je lepší držet se stranou. Poláci se rozhodně angažují víc, ale neustále se cítí zklamáváni. Mělo by Polsko být oportunističtější?
Rozdíl mezi Polskem a Českem je prostě rozdíl mezi velkou a malou zemí. Češi se rozhodli, že jejich jediný zájem je obchod s Německem. Vybrali si oportunismus. Ale politické tradice, to jsou věci velice hluboké, zakořeněné v minulosti. Poláci si nemohou ze dne na den říci: „Chceme být takoví jako Češi. Budeme mít ještě menší touhy.” Protože to by je přivedlo nanejvýš k ještě větší frustraci.
Vím například, že z polské perspektivy představuje Východní Partnerství prohru. Nepodařilo se Ukrajinu vtáhnout do Evropy a tak dále. Ale podívejme se na konkurenční nápad: Středomořské partnerství, navržené Sarkozym. Tenhle projekt také zašel na úbytě. Nechť aspoň to Poláky utěší…
Kdo ještě věří v Evropu? Kromě Poláků?
Z hlediska Francie už Unie nemá žádný význam. Neznám – když opomenu staré pitomce, kteří naprosto ztratili kontakt s realitou – ani jednoho intelektuála nebo politika, který by věřil v EU. Obyčejní lidé ji taky nenávidí. V roce 2005, v ústavním referendu, hlasovalo 55 procent Francouzů proti Evropě. Dnes by to bylo aspoň 70 procent. To je optimistický odhad.
Proto, že slib „euro přinese všem blahobyt” zklamal?
Taky proto. Ale je tu ještě něco. Nedostatečná nabídka. Dnes není žádná přesvědčivá evropská idea. Těžko se tedy divit, že se všichni schovávají do svých národních ulit.
Je to však zvláštní. Po roce 1945 jsme neustále potřebovali USA, aby nás bránily před Moskvou, ale Evropané si zachovali schopnost myslet nezávisle. A potom náhle, v 90. letech, když sovětské ohrožení zmizelo, nastala intelektuální abdikace. Americký model se stal alfou a omegou, a bruselská mašinérie dorazila poslední ideje, které v Evropě existovaly. Výsledek je takový, že Evropa je dneska morální, duchovní a intelektuální země nikoho. Jsme důchodci dějin. A Amerika nás nespasí, protože má sama starosti.
Je zato jedna pozitivní změna. S prohrou Sarkozyho, Berlusconiho, stále zřetelnějším odmítnutím Putina ruskou střední třídou se – doufám – přibližuje konec politiky opírající se o mediální všudypřítomnost, triky PR a nesplněné sliby.
To je skutečně velká změna. Končí historický cyklus, který začal spolu s Clintonem, Schröderem, Blairem. Žádný evropský předák neměl takovou mediální průraznost jako Sarkozy nebo Berlusconi. A přesto ničeho nedosáhli – Francie a Itálie jsou v úzkých. To je k zamyšlení.
Sarkozy vycházel z předpokladu, že kráčí výhradně o počet nabídek, a ne to, zda se uskuteční. Taková politika představovala směs pochlebovačství a pohrdání. Pochlebovačství, protože Sarkozy nebo Berlusconi říkali to, co lidé chtěli slyšet. A pohrdání, protože lidi považovali za pitomce. Jinými slovy, postupovali v souladu s doporučením francouzského spisovatele Fréderica Beigbedera: „Nedávej lidem najevo, že je považuješ za pitomce, ale vždy pamatuj, že pitomci jsou.” Naštěstí si lidé někdy všimnou, že je kdosi za pitomce považuje.
Překlad: Václav Burian
Aktuality
Polské ekonomické forum – platforma pro dialog
Rodina demokratických evropských zemí si stále více uvědomuje, že bude muset další roky žít v realitě nové studené války. Ekonomiky našich zemí se budou muset vyrovnat nejen s klasickými výzvami, ale také s požadavky válečného režimu. Hodnota spolupráce zůstane na našem kontinentu o to výjimečně důležitější.
Jedním z cílů Ekonomického fóra vždy bylo zmírňovat konflikty. Platforma pro dialog, kterou se Fórum v Karpaczi stalo pro zástupce zemí z různých koutů světa, zejména naší části Evropy, se proto stává ještě důležitější. Za více než tři desetiletí se nám podařilo vytvořit jedinečné místo, kde můžete mluvit s respektem k druhému člověku a jeho názorům. Místo, kde se rodí moderní nápady a nekonvenční, inovativní řešení.
Polsko musí mít instituce, jejichž horizont činnosti je delší než období, ve kterém byl u moci konkrétní politický tým. Pouze to vám dává šanci skutečně řešit problémy. Hosty Fóra jsou prezidenti, předsedové vlád, ministři, politici a představitelé samosprávy, prezidenti korporací, lidé z kultury, renomovaní vědci, novináři a zástupci nevládních organizací.
Důkladná analýza trendů prováděná odborníky z Institute of Eastern Studies Foundation umožňuje každoročně připravit obsahový program Ekonomického fóra, který se skládá z více než 350 akcí týkajících se celého spektra témat ze světa evropské politiky. inovativní ekonomiky, občanské společnosti, ochrany životního prostředí a bezpečnosti.
Jednou z klíčových událostí XXXIII. ekonomického fóra bude prezentace zprávy připravené Varšavskou ekonomickou školou a Ekonomickým fórem. Odborníci ze SGH již posedmé představili analýzy nejdůležitějších ekonomických a sociálních problémů v Polsku a střední a východní Evropě.
Otázky spojené s vývojem umělé inteligence budou na fóru AI zvláště diskutovanou oblastí. Fórum AI bude zahrnovat vyhrazenou tematickou trať skládající se z panelů, prezentací, workshopů a speciálních akcí. Budou diskutovány klíčové otázky vlivu umělé inteligence ve společnosti, ale i v sektoru veřejných a komerčních služeb. Budou se diskutovat problémy a výzvy, kterým bude muset trh čelit tváří v tvář zásadním technologickým změnám. Účastníci fóra také zváží, do jaké míry investice do vědeckého výzkumu a moderních technologií umělé inteligence v mnoha oblastech života umožní Evropské unii obnovit konkurenceschopnost ve vztahu ke globálním ekonomikám a nutnosti zajistit bezpečnost evropských zemí.
Aktuality
Divadlo Tuskovy vlády o 100 miliardách zlotých
Polský premiér Donald Tusk na tiskové konferenci tvrdil, že v současnosti čelí obvinění 62 lidí z minulé vládní garnitury. Podle něj se řízení ohledně podezřelých veřejných výdajů týká 100 miliard zlotých (což je přibližně 20 % polského státního rozpočtu a v přepočtu asi 600 miliard korun). Tusk tvrdí, že předseda PiS Jarosław Kaczyński si myslel, že vytvořil „uzavřený systém“. Myslel si, že příští volby vyhraje a nikdo nebude mít přístup k informacím, ze kterých si dnes Tuskova vláda pomalu vytváří obrázek o těchto zneužitích.
V Polsku už málokdo věří, že Tusk splní své předvolební sliby. Před pár dny se objevil průzkum, který to potvrzuje. A co se stalo? Donald Tusk se samozřejmě naštval a musel předvést show. Vyzval tři ministry, aby před kamerami podepsali dohodu o stíhání členů PiS, a ti poslušně ono divadlo předvedli. Andrzej Domański (finance), Tomasz Siemoniak (vnitro) a Adam Bodnar (spravedlnost) podepsali teatrálně dohodu týkající se „koordinace činností jimi podřízených služeb zaměřených na odhalování, zajišťování a vymáhání majetku dlužného státní pokladně“.
Ne všichni divadlu tleskají
Polský ministr financí Andrzej Domański posléze svého šéfa poněkud poopravil a na dotaz Polsat News vysvětlil, že 100 miliard PLN (mezinárodní zkratka pro polské zloté) je částka, na kterou se vztahuje studie o oné „tvorbě obrázku“. 5 miliard PLN je částka u případů, kde již byly zjištěny nesrovnalosti a přes 3 miliardy PLN je částka, kde bylo podáno oznámení státnímu zastupitelství ohledně vypořádání s „uzavřeným systémem“. Kontroly dále probíhají u 90 subjektů, dodal ministr.
„Myslím, že je to cynické chování Donalda Tuska, který oslovuje své voliče, bublinu šílenců, kteří mu všechno uvěří a nebudou se ptát na podrobnosti,“ řekl Rafał Ziemkiewicz, redaktor týdeníku Do Rzeczy a ironicky dodal: „Když se nynějšímu vedení státního hřebčince podařilo prodat na aukci 10 plemenných koní za 600 000 euro, bylo to provládními médii oslavované jako velký úspěch. Za vlády PiS se 14 koní prodalo za 2,5 milionu euro, což bylo stejnou mediální partou komentováno jako konec polského chovu koní. Ve vidění kontrolorů činnosti PiS ale určitě šlo při prodeji koní o praní peněz či jinou nelegální činnost.“
Tuskova čísla jsou ale ujetá i jinde, pokračoval Ziemkiewicz. „Ve vládní aféře PiS kolem vydávání víz Tusk tvrdil, že za vlády dnešní opozice se nelegálně prodalo 600 000 víz do Polska. Byla na to dokonce vytvořena parlamentní vyšetřovací komise, která přišla ale pouze na to, že 220 víz do Polska bylo prostřednictvím úplatků uspíšeno, tedy že víza byla vydána přednostně. Ptá se dnes někdo Tuska, kam se podělo oněch 599 780 uplacených víz? Nikdo se už neptá. Téma zmizelo.“
Olympijské hry ve Varšavě
Polské vládní koalici klesá podpora, a proto pro zaplnění mediálního okurkového času nastolil polský premiér další vděčné téma a ohlásil, že Polsko bude žádat o pořádání olympijských her v roce 2040 nebo 2044. „S ministrem (sportu a cestovního ruchu) Nitrasem vedeme řadu měsíců jednání, aby se tento sen stal skutečností.“ dodal Tusk a pokračoval: „Život ukáže, zda je to reálný cíl. Budeme to brát vážně. Skutečná perspektiva s přihlédnutím k prvotním rozhodnutím, závazkům a deklaracím Mezinárodního olympijského výboru je taková, že můžeme mluvit o roce 2040 nebo 2044,“ uzavřel polský premiér.
O možném pořádání her v Polsku v roce 2044 napsal Polský institut sportovní diplomacie (PIDS) studii. Její autoři připomněli, že prezident Andrzej Duda před léty zmínil pořádání olympijských her v Polsku v roce 2036. Dnes vládnoucí politici na něm nenechali nit suchou a obvinili jej z nereálného populismu. „Reálnější vyhlídka pro Polsko je rok 2044. Existuje mnoho indicií, že toto je potenciálně velmi dobrá doba pro olympijské hry v Polsku. Nejpravděpodobnějším hostitelským městem by byla Varšava. MOV má velmi rád symboly výročí a rok 2044 je stoleté výročí Varšavského povstání Oslava tohoto jubilea 1. srpna 2044 (v tradičním období her) by byla potenciálně velmi silnou a emocionálně poutavou událostí,“ dočteme se ve studii PIDS.
Pozornost v okurkové sezóně
Varšavská náměstkyně primátora Renata Kaznowska před rokem v rozhovoru pro Gazetu Wyborcza řekla, že pořádání her „je monstrózní náklad“ a „přepočteno na polské zloté se jedná pravděpodobně o částku převyšující 100 miliard zlotých“. Loni měl o tak velké akci pochybnosti i Andrzej Domański, tehdejší ekonomický poradce Donalda Tuska: „Myslím, že se jedná o velký projekt, který vyžaduje prověření jeho ekonomické životaschopnosti. Praxe ukazuje, že mnoho zemí a měst, které olympiádu pořádaly, z ní nemělo žádný ekonomický zisk,“ uvedl stávající polský ministr financí v rozhovoru pro Rádio Zet. „Tusk se ztrácí ve svých vyprávěních. Nejprve dlouhé měsíce tvrdí, jak špatný je rozpočet, a pak nakonec oznámí ochotu zorganizovat olympijské hry v Polsku.“ napsala bývalá premiérka Beata Szydłová.
Tuskovi se ale povedlo krátkodobě ovládnout polskou mediální okurkovou scénu a o jeho „olympijském snu“ se debatuje dnes v Polsku v systému – aby řeč nestála. Většinou negativně a zavání to Fialovou „nuttelou“. Jeho styl politiky ale takový je. Není podstatné, co a jak říká, hlavně že je vidět.
Jaromír Piskoř
(psáno pro denik.to)
Aktuality
Hnědé uhlí končí, problémy začínají: Co čeká Polsko po uzavření dolu Turów?
V Polsku padlo rozhodnutí, že důl Turów zastaví k roku 2026 těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby. Možná to potěší ekology napříč hranicemi i zahraniční těžaře, ale rozhodně ne tisíce polských zaměstnanců, a to nejen v tomto regionu.
Drazí Češi, prosíme vás o pomoc. Chceme dosáhnout ničeho.
V Polsku je stále více společností, které oznamují propouštění zaměstnanců, a to včetně velkých státních podniků. Poslední statistické údaje z období od ledna do května 2024 ukazují mnohem horší čísla než za období covidové pandemie. Týkají se zhruba 175 podniků, které plánují propustit více než 16 tisíc zaměstnanců.
Situace je však ještě horší, než naznačují statistiky – v červenci vedle jiných společností oznámily významné snižování personálních stavů státní PKP Cargo a Polská pošta, v řádu tisícovek zaměstnanců. Současná vládní garnitura nemá po devíti měsících vládnutí jiné řešení, než vinu za kritický stav těchto dvou polských státních firem házet na bývalé vedení dosazené ministry za dnes opoziční PiS.
Míra nezaměstnanosti v Polsku je zatím nízká, ale v červenci poprvé po dlouhé době překročila hranici pěti procent. K tomu se přidává i nemálo zahraničních společností, které se rozhodly přesunout výrobu z Polska do jiných zemí. Oznámila to například společnost Levi Strauss – ta po více než třiceti letech zavírá svůj závod v Płocku a propouští všechny zaměstnance, tedy přes osm set lidí. Nebo francouzský výrobce automobilových pneumatik Michelin – ten ukončuje výrobu pneumatik pro nákladní automobily v Olsztynu, která zde fungovala také již od 90. let, a nyní přesouvá svou výrobu do Rumunska.
Stejný krok oznámila společnost ABB: končí s výrobou nízkonapěťových motorů v Aleksandrów Łódzki a propouští čtyři stovky zaměstnanců, a k tomu i dalších šest set z výrobního závodu v Kladsku. Volvo Buses ve Wroclawi propouští přes čtyři stovky zaměstnanců a Lear Corporation v Pikutkowo u Włocławku jich plánuje propustit bezmála tisícovku.
Značná část těchto firem likviduje výrobu v Polsku a přesouvá ji do jiných zemí – jak v Evropské unii (Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko), tak v severní Africe (Maroko, Tunisko) a v Asii (Indie a Čína).
Zdražující energie spouštějí kolotoč propouštění
Jedním z důvodů propouštění anebo rozhodnutí o přesunu výroby z Polska je očekávané zvýšení cen elektřiny, plynu a dálkového vytápění od letošního roku a ledna 2025, jakož i v následujících letech. Experti zabývající se energetikou navíc obdrželi informace o odkladu uvedení prvního bloku jaderné elektrárny Lubiatowo-Kopalino do provozu až o 6 let, na rok 2040. Polsko energetickou soustavu čeká během příštích několika let uzavření dalších uhelných elektráren, a to tedy nebude doprovázeno spuštěním nového stabilního zdroje energie v podobě jaderné energie. Podnikatelé se v této situaci obávají nejen neustálého zdražování energií, ale i případného nedostatku energie v situaci, kdy Polsko nebude mít stabilní energetický mix.
První jaderná elektrárna v Polsku nabírá zpoždění. Česko by mohlo ukázat cestu přes nejtěžší překážku
Polský správní soud ve Varšavě v březnu zrušil platnost posouzení vlivu těžby v dole Turów na životní prostředí, které by umožnilo prodloužení prací v dole poblíž hranic s Českem až do roku 2044. Rozhodnutí sice podle soudu není důvodem k okamžitému zastavení těžby, ale polská prokuratura nepodala kasační stížnost proti rozsudku polského správního soudu, která by umožnila vlastníkovi dolu, společnosti PGE, domáhat se pro ně kladného rozsudku. Polští novináři navíc zveřejnili, že nepodání této kasační stížnosti není náhoda, protože generální prokurátor a ministr spravedlnosti Adam Bodnar uvedl do spisu, že „neexistují důvody pro podání kasační stížnosti“.
Sám ministr Bodnar tak rozhodl, že od roku 2026 zastaví důl Turów těžbu a podle všeho přestane fungovat i elektrárna Turów, poháněná jeho hnědým uhlím. Ta v současnosti pokrývá 7 % polské energetické spotřeby.
Připomeňme, že ukončení těžby hnědého uhlí pro elektrárnu Turów nařídil Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) v souvislosti se stížnostmi českých samospráv verdiktem španělské soudkyně Rosario Silva de Lapureta v květnu 2021. Vláda premiéra Morawieckého však tomuto rozhodnutí nevyhověla, proto na žádost Evropské komise uložil SDEU v září 2021 Polsku denní pokutu ve výši 500 tisíc eur.
Tento trest byl účtován téměř půl roku, až do února 2022, než byl tento případ z důvodu uzavření dohody Polska s Českou republikou o odstranění příčin sporu o důl Turów vymazán z rejstříku tribunálu. Celkem si Polsko nechalo z přiznaných evropských fondů odečíst asi 70 milionů eur na pokutách a 45 milionů eur zaplatilo jako odškodnění České republice – ale jak důl, tak elektrárna nadále fungovaly. Už tehdy zástupci tehdejší opozice a dnes vládnoucí koalice, jako místopředseda Občanské platformy (PO) Rafał Trzaskowski nebo lídr Hnutí Polsko 2050 Szymon Hołownia, přímo řekli, že by se polská vláda měla tomuto rozhodnutí podřídit.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, ale i těžaře. Je těžké si představit, že by o takové věci rozhodoval sám ministr Bodnar. Musel získat politický souhlas vládnoucí koalice. Stále jsou totiž platné argumenty Morawieckého vlády, že důl i elektrárna jsou – kromě zabezpečování cca 7 % polského energetického mixu – klíčovými podniky, spolu se svými dceřinými společnostmi zaměstnávají cca pět tisíc lidí. Navíc s činností dolu a elektrárny nepřímo souvisí dalších několik desítek tisíc pracovních míst v regionu. Zelená politika ale opět zvítězila.
Rozhodnutí polského ministra spravedlnosti jistě potěší německé, české a polské ekology, kteří žalobu u správního soudu podali, ale také německé a české hnědouhelné těžaře, kteří do polské elektrárny budou možná vozit své hnědé uhlí. ČEZ bude také spokojen – škrtnutím 7 % elektřiny znamená totiž pro Polsko zcela neplánované a nečekané skokové zvýšení závislosti na dovozu elektřiny už od roku 2027.
Jaromír Piskoř
(psáno pro info.cz)