Odedávna mě zneklidňuje esej Zbigniewa Brzezińského Návrat ke střední Evropě. Bývalý americký státní tajemník v něm představil tezi, která šokovala posluchače shromážděné 28. ledna 1988 v londýnském Center for Policy Studies. Prohlásil totiž, že Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko, „pět zemí východní Evropy potenciálně dozrálo k revoluční explozi”, kterou by si Západ neměl „přát, očekávat nebo podporovat”. „Strategickým a historickým cílem Západu,” prohlásil Brzeziński, „by nemělo být pohlcení toho, co se kdysi označovalo jako Východní Evropa, tím, co se stále označuje za Evropu Západní, ale postupný zrod skutečně nezávislé, kulturně autentické a v zásadě neutrální Evropy Střední.”

Pád železné opony v roce 1989 naštěstí odkázal tuto vizi na odkladiště. Nelze se však ubránit dojmu, že se nyní před našima očima vrací jako varovná věštba pro státy sevřené mezi Německem, největším podílníkem holdingu Evropa, a. s., a Ruskem, prožívajícím renesanci své geopolitické moci, poháněné uhlovodíky. Opět nad námi krouží přízrak Střední Evropy trvale marginalizované na periferii Západu a utěšující se bájením o regionální solidaritě.
Nikdy není dost připomínek, že Střední Evropa je kalk Mitteleuropy, propagandistického triku Friedricha Naumanna, který roku 1915 jeho pomocí zdůvodňoval německá práva na expanzi na východ a jih světadílu. Teprve po válce, kterou Německo a carské Rusko prohrály, začala „Střední Evropa” označovat „území ležící východně od Německa a západně od Ruska” (Brzeziński), kde na podzim 1918 vzniklo několik docela nových států jako Československo, Jugoslávie nebo Estonsko. Pojem „Střední Evropa” měl zdůrazňovat jejich „solidně ukotvené historické zázemí” (Brzeziński).
Po druhé světové válce předložil významný historik Oskar Halecki jinou, méně arbitrální definici tohoto pojmu. V klasické práci Historia Europy — jej granice i podziały (Dějiny Evropy – její hranice a dělení), zveřejněné roku 1950 v Londýně a New Yorku, obdařil jménem Střední Evropa prostor mezi evropským Západem, utvořeným latinskou tradicí a reprezentovaným románskými, anglosaskými a keltskými národy, a evropským Východem, zformovaným tradicí byzantskou, ale ovládnutým Třetím Římem – Moskvou, a v důsledku toho ztotožňovaným s Ruskem. Střední Evropa se dělí na dvě části: západní a východní. Ta první není nic jiného než Německo, druhá – Evropa středovýchodní. Nyní tento prostor zahrnuje deset nových členských zemí Evropské unie, ovšem i Ukrajinu, Bělorusko, Moldávii a Západní Balkán.
Samozřejmě že tak široká definice regionu je naprosto nepraktická. Proto získala v období sklonku komunismu, kdy se domácí i exilové elity zemí ležících na západním pomezí „Impéria zla” rozhodly udělat vše, aby „neklesly na dno jako Evropa východní s politickým a kulturním centrem v Moskvě” (Brzeziński), popularitu exkluzivní koncepce Střední Evropy, zdůrazňující její kulturní spřízněnost, spjatou s odkazem habsburské monarchie.
Tato koncepce je chybná přinejmenším ze tří důvodů. Za prvé předpokládá existenci fiktivního historicko kulturního společenství. Za druhé ztotožňuje Střední Evropu se Západem. Za třetí arbitrálně z evropských procesů vylučuje Rusko (a také Ukrajinu, Bělorusko a balkánské země). Krátce řečeno, takto chápaná Střední Evropa se stává nástrojem rozdělení a vyloučení.
Samozřejmě že polské, české a maďarské elity již deset staletí pociťují příslušnost ke společenství Západní Evropy a čerpají z ní vzory. Ovšem Polsko, Česko a Maďarsko (o Litvě, Rumunsku nebo Chorvatsku nemluvě) součástí Západu pouze bývaly – podobně jako Německo, ale v mnohem menší míře. Název klasické práce významného historika Heinricha Winklera Dlouhá cesta na západ by se stejně dobře mohl vztahovat k dějinám celé Střední Evropy, a ne jen k Německu.
Czesław Miłosz a Bohumil Hrabal kdysi v Americe zavtipkovali, že postmodernismus je ve skutečnosti ost-modernismus – tolik umělců a myslitelů z Východu spoluvytvářelo na Západě tento intelektuální proud, po válce nejdůležitější. Mějme však na paměti, že zdrojem intelektuální mobility Středovýchodoevropanů bylo paradoxně civilizační zpoždění. Všechny objevy a vynálezy, trojpolním hospodařením či profesionální armádou počínaje a národním státem nebo mobilními telefony konče, od 10. století až po dnešek k nám přicházejí s menším či větším skluzem ze Západu. Po staletí ho napodobujeme ve snaze stát se jeho součástí, ale nadále zůstáváme jiní.
Týká se to rovněž Německa, které se tak jako Rusko vidí v roli dědice Říma, což dávalo najevo stejně tak ve středověku (Svatá říše římská národa německého), jako v době docela moderní (Třetí říše). Drama středovýchodní Evropy, která je v jazykovém, etnickém, náboženském a kulturním ohledu nejrůznorodější částí evropského světadílu – a zároveň vlastí většiny evropských Židů – spočívalo v tom, že (oproti Evropě Západní) po staletí překážela nejen německým, ale i ruským (a také, mějme na paměti, osmanským) imperiálním ambicím.
Toto je samotná dřeň onoho společenství osudu Střední Evropy, toto je její domnělá „kulturní autentičnost”, po generace poznamenaná „transcendentní bolestí”, o které Brzeziński píše (v parafrázi Mircei Eliadeho), že milionům obyvatel našeho regionu dovoluje nalézt „vykupitelskou, duchovní kvalitu ve vražedné, ale také očistné zkušenosti otroctví, muk a utrpení”.
Dnes bývá Střední Evropa nejčastěji ztotožňována se zeměmi Visegrádské skupiny. To je plod důmyslné politiky diplomatických elit Polska, Česka, Slovenska a Maďarska, ucházejících se po roce 1989 o členství svých zemí v NATO, a poté o prvenství v přístupu do Evropské unie. Takové zúžené chápání tohoto pojmu představuje však nebezpečný anachronismus.
Pravdu měl Oskar Halecki, když prohlásil, že nejdůležitější zemí Střední Evropy je Německo. Veškeré odkazy na ideu Střední Evropy musí předpokládat účast Německa, v jiném případě totiž nemají smysl. Problém je v tom, že jakýkoliv středoevropský blok za účasti Německa znamená hrozbu marginalizace států regionu a jejich redukci do role subdodavatelů zakázek z Berlína (je to otázka disproporce – hospodářství Česka, Polska, Slovenska a Maďarska dohromady jsou čtyřikrát menší než ekonomika německá).
Bohužel středoevropská kakofonie kolem otázky takzvaného fiskálního paktu zase jednou dokázala, že Visegrádská skupina bývá užitečnou formou regionální spolupráce, ale neobstojí jako nástroj formulace společných stanovisek ke klíčovým otázkám našeho členství v EU. Jinými slovy, středoevropský blok za účasti Německa je noční můra, zatímco bez Německa – chiméra.
Co máme v takovém případě dělat? Především vypustit z hlavy snění o „skutečně nezávislé, kulturně autentické a v zásadě neutrální” Střední Evropě. Nepomýšlet na roli německých pomahačů v budoucí nové Mitteleuropě. Udělat vše pro zachování charakteru Evropské unie jako společenství. Pamatovat, že právě Evropská unie představuje skutečnou unii středoevropskou – v dějinách první šanci na nevynucenou, nekrvavou integraci c e l é Střední Evropy.
A připravit se na těžké časy.
Aleksander Kaczorowski (1969) je esejista a překladatel české literatury.

Překlad: Václav Burian