V květnu jsem měl autogramiádu na pražském knižním veletrhu. Jeden pán si odestál frontu a pak mi sdělil, že moje kniha Gottland má trestuhodné nedostatky.

„Nedostatky?“ podivil jsem se.
„Chybí vám tam to nejdůležitější.“
„A co je nejdůležitější?“
„To, co dělá Čechy Čechama. Vy jste si do toho Gottlandu vybral takový postavy, který nemají s Čechama moc společnýho. Jsou jako vimrlata, a ty na zdravý tělo nepatří.“

Fakt. Dá se to nahlížet i takto:
Baťa – blázen.
Palach – takhle by si nikdo normální nezachoval.
Baarová – poběhlice.
Kubišová – žádná hrdinka, prostě oběť totáče.
Gott – hvězda odtržená od života.
Projektant Stalinova pomníku – ten se zamotal do dějin náhodou.
Havel – takových jako on bylo jen pár.
„No a co tyhle lidi mají společnýho s normálníma Čechama?“ otázal se mě pán. Jenže fronta čtenářů byla netrpělivá, požádal jsem ho, aby mi rovnou řekl, co tak důležitého mu v mé knize chybí.
„To, že Češi po večerech v hospodách holdujou muzice.“
„A to má být to nejdůležitější?“ neskrýval jsem pobavení.
„No jistě! Víte vy vůbec, že jsou stovky písniček, který u piva zpíváme už celý staletí? A co hospúdek je jen podél Vltavy, co hospůdek je v celý zemi, a když si je znásobíte písničkama, tak to už je panečku výsledek… Jenže v té vaší knize o tom nic není. Nemáte tam nic o tom, jak rádi Češi zpívají v malejch hospůdkách.“
„A to je opravdu to nejdůležitější?“ opakoval jsem svou otázku, protože jsem si myslel, že jsem v tom veletržním rámusu špatně slyšel.
„Copak může bejt něco důležitějšího?“ otázal se mě pán opravdu upřímně.
Nejdřív mě napadlo, že se přede mnou právě teď báječně ztělesnil stereotyp Čecha, se kterým léta bojuji. Že jestli dodá ještě něco o chataření a chalupaření, začnu ho vozit po školách a prezentovat jako model Pepíka. Nic není důležitější než jet v pátek ve čtyři hodiny odpoledne na chatu. Žít celý týden ve městě, pracovat na úřadech, řídit továrny, vyrábět statky – to všechno je pro Čecha jen přechodným stavem, čekárnou na opravdový život. A ten opravdový život se odehrává o víkendu, na letní chatě za městem, kde se člověk musí dobře najíst, napít, zazpívat si, kde může okopávat záhonky a chodit v děravých ponožkách. Přečkávání života ve městě začne zase v pondělí.
Ale jen co jsem vyšel z rozpálené veletržní haly a rozum se mi provětral, napadlo mě, že mi ten člověk vlastně posloužil. Jeho názor byl dokonalou iluistrací teorie známého francouzského historika Fernanda Braudela (1902-1985), tvůrce ideje globální historie.
Toto je teorie „dlouhého trvání“ v dějinách.
Politika, převraty, války, bitvy nebo parlamentní volby – to všechno je nedůležité a v dějinách to představuje tenkou vrstvu. To, co je nejdůležitější, se děje hlouběji a ještě k tomu probíhá po celá staletí. Pro pochopení úplnosti dějin je podstatné to, co trvá déle než válka a nemění se příliš rychle. To, jak se spokojeně chovají kmeny a rodiny, co si po generace myslí o sobě a jiných lidech, co je pro ně důležité a co ne.
„Určité struktury“, jak Braudel nazývá chování, obyčeje a hodnoty, žijí velmi dlouho a stávají se stálými prvky pro nekonečné množství generací. Trvají v dějinách, ztěžují jim plynutí, a tím je řídí. To všechno představuje nejhlubší vrstvu historie. Takové chování bývá většinou velmi odolné vůči změnám.
Zkrátka – pro pochopení historie jakožto celku je důležité i zpívání v hospůdkách.
Jiná myšlenka na „dlouhé trvání“ mě napadla v noci. Byli tři hodiny, když mě probudil rámus. Spal jsem v hotelu Aix-en-Provence, nějací Italové se vraceli do svých pokojů, dupali a pokřikovali. Probudil jsem se, posadil se na posteli a ihned jsem lidstvo rozdělil do dvou skupin.
Do první patří ti, co se v noci vracejí z flámu a vůbec neberou ohled na sousedy.
Druhou představují ti, co se vracejí potichoučku, po špičkách, a ani si na chodbě nerozsvítí světlo, aby sousedy nerušili.
Rovnou se přiznávám, že patřím do té druhé skupiny. Řekl bych, že se na podobné skupiny dají rozdělit i národy a státy. Instuice mi říká, že se Češi v průběhu dějin přestěhovali z první skupiny do druhé. Historici by se mnou jistě polemizovali (že jsou výjimky), ale v takzvaném „historickém dlouhém trvání“ byli Češi určitě těmi, kteří se snažili neničit sousedům nervy.
Když se mě někdo ptá, co způsobilo, že píšu o Češích, rád mluvím právě o tomto svém příbuzenství. Nejde o strach, jde o to, že nejsem konfrontační typ. O pocit, že nejdůležitější je klid. Stejně to nakonec ve stycích se sousedy dopadne v můj prospěch. A když ne, pak můj mozek rychle nazve tu porážku dobrodružstvím a vysaje z prohry něco kladného.
Země jsou jako lidé. Polsko je například hysterické. Zejména když jde o ně samé. Možná proto se tolika Polákům zamlouvá český klid a vyrovnanost? Česko je malá země, hysterie a vášně pro ni nejsou typické. Poláci se bojí především toho, že někdo sníží jejich význam. Nevědí, jestli jsou malý stát nebo velký, jestli jsou rovnoprávní s Německem nebo Francií, nebo ještě ne. To nás Poláky udržuje v ustavičném napětí – a jak tvrdí můj přítel Petr Vavrouška, dopisovatel Českého rozhlasu ve Varšavě – nedopřeje nám to klid už nikdy.
Kdysi jsem o tomto rozdělení lidstva na dvě skupiny napsal do jedněch českých novin a hned nato jsem dostal dopis. Český čtenář mi napsal: „Máte pravdu, takoví jsme my Češi. Ale je tu jeden zádrhel. Když se tak vracíte po špičkách a nerozsvítíte si světlo, můžete na schodišti zakopnout, upadnout a vyrazit si zuby. A k tomu naděláte takový rámus, že se stejně všichni probudí.“

Překlad Helena Stachová